Pochvalte kytky, když kvetou, poděkujte stromům na procházce, že rostou,
těšte se ze zpěvů ptáků, že je můžete ještě slyšet..
je mnoho a mnoho krásy na Zemi a můžeme ji denně rozšiřovat svým přispěním.

Mystika

Úvod ( dokončení)

1. července 2015 v 12:58 | LoV.
Založil celek na rembrandtovském kontrastu světla a stínu. Věru těžko by bylo najít slovesnou obdobu protikladu, jaký se jeví v třicáté šesté a třicáté sedmé kapitole: Poutník z světa utéci chce a Poutník domů trefil. Když byl spatřil všechny hrůzy smrti a pekla, vylíčené s nemilosrdným dantovským naturalismem, když jižjiž se propadá zoufalý strachem a hrůzou, ocitá se náhle v tak nevýslovné vůni Boží lásky, že až slzy mu tekou z očí samou blažeností.

Tomuto skladebnému prvku kontrastu a šerosvitu je účelně podřízen i princip slohotvorný. V prvé části je jim realistická metoda, vycházející z osobních zážitků a užívající jako tvárných prostředků ironie, satiry, karikatura a grotesky. Osobní zážitky však básník stylizuje i objektivizuje a osobní zkušenosti mistrovsky typizuje.
Slohotvorný princip druhé části je zcela protikladný. Je jím prvek mystický. Prolínání těchto dvou prvků, realizmu a mysticizmu, je typicky slovanské. Komenský je tu v té příčině předchůdcem nejen slavných ruských realistů Gogola, Dostojevského a Tolstého, kteří všichni nakonec v mysticizmu utonuli, nýbrž i geniálního věštce Říjnové revoluce Alexandra Bloka.
V obdobném protikladu je i dvojí slovný výraz. Kdežto prvá část se nikterak nevyhýbá nestylizované řeči hovorové, hýří malířským smyslem a mohutností plastického postřehu i názorové životnosti, je druhá část nesena vroucím, avšak klidným tónem starozákonní dikce. Vroucí tón se však znenáhla stupňuje, úměrně s intenzitou vnitřního světla a s vášnivým růstem mystické lásky, až k hymnickému, žalmickému nadšení v mohutním postludiu, jímž je modlitební Zavírka. Slovní invence Komenského je tu prostě úžasná, a čím více se ji básník dává unášet, tím více se povznáší k výrazu čisté poezie.
I v prvé části je jazyková tvorba a mohutnost stejně překvapivá. Útočnost slovesa vnucuje přímo představu kolotání, zmatku a vřavy, četné assonující dvojice (matení a motání; rvanice a pranice; křičel a řičel; jedni kratochvílili a druzí kvílili) a podařené slovní hříčky _"žravá hryzení zemská" s krvavou ironií narážející na smutně známá "Práva a zřízení zemská"), jakož i ryze lidová úsloví (zlým toho naživeš, věc na dobré vyšla, každý svou píseň hude) aktualizují jazyk Labyrintu na nejvyšší stupeň. Dobové latinismy a germanizmy jsou tu básnickou intuicí omezeny na takovou míru, aby toliko zvyšovaly svou archaistickou paténou umělecký účin.
Ráz druhého dílu Labyrintu způsobuje, že tato lyrická část oplývá přemírou básnických obrazů a ozdob. Vizme na příklad jen toto místo, kde se mísí apostrofa s oxymorickým paradoxem, kontrastem a paralelizmem: Ó blahoslavená porobo, nad niž nic svobodnějšího vymyšleno býti nemůže, kdež člověk Bohu samému se podrobuje, aby jinde všudy rozvázán byl! Ó nešťastná světa svobodo, nad níž otročtějšího nic býti nemůže, kdež člověk samého Boha nedbaje, jiným věcem mizerně se v manství podrobovati dá!"
Ale ani v první části, zaměřené epicky, není metaforická tvorba žádnou vzácností. A jak je rázovitá! Jak odpovídá tvrdé intonaci a dřevorytovému charakteru jejího slohu! O formanech říká, že "duši jejich vždycky na šancích státi spatřil." A když prohlédli stav právníků a mají přejít k theologům, zazdá se Všudybudovi, že Poutník "nábožností zapáchá".
Jedinečná je v Labyrintu živost, ba začasto dramatičnost dialogu. Když poutník vidí pokrytecky se tvářící lidi, zděsí se a řekne: "Však já toto potvory jakési vidím". -"Co, všetýčko, pravíš, potvory?" dí tlumočník a hrozí mi pěstí; "hleď jen skrze okuláry dobře, spatříš, že lidé jsou". - Anebo když Mámil jej marně utěšuje, Poutník vzkřikne: "Ach, mého hoře! Nic-liž pak na tom bídném světě potěšeného nenajdu? Však pak při všem všudy kvaltování a tesknosti plno". Tlumočník dí: "A kdo tím než ty sám, nechutné kyselo, vinen? Když všecko sobě ošklivíš, coť se líbit má?"
Hromadění masivních, výbušných i drastických výrazů a přepjaté stupňování subjektivních reakcí - to jsou jediné barokní prvky v slohové skladbě Labyrintu. Jinak převládá protestantská střízlivost a rembrandtovský magický šerosvit, proměňující všecku skutečnost ve vidinu. Názorová střízlivost a typizační úsilí, kontrastující s barokním subjektivismem, jakož i schopnost vyvažovat protiklady a souměrně členit látku, kontrastující s barokní přebujelostí jednotlivých složek na úkor celku, prokazuje jasně, že Labyrint není dílo barokní, nýbrž klasické. Komenský jako věrný syn doby splatil ovšem také daň barokní módě, v nitru však zůstal věren ideálu renesančnímu.
Myšlenková a filosofická stránka Labyrintu vyznačuje se pesimistickým názorem. Než byl by omyl domnívati se, že tento pesimizmus Komenského souvisí s pesimizmem a melancholií, jež charakterizují barok. U Komenského vyrůstá z vlastního osobního a kolektivního hoře národního. Po stránce filosofické jeví se Komenský v Labyrintně jako nepřítel scholastických abstrakcí a projevuje činorodý smysl pro novodobý empirismus. Metafyzika Komenského prolíná se ovšem s mysticismem, poněvadž Komenský staví po stránce noetické nejvýše poznání náboženské. Jemu je náboženství věcí životní praxe. Dokladem nad jiné jasným je postoj Komenského k otázce sociální: "Srozuměl jsem, že ta vůle boží není; světa tj., převráceného světa křtalt, aby jedni ušperkováni, druzí nazí chodili; jedni přesycením říhali, druzí hledem zívali; jedni kratochvílili, druzí kvílili".
Estetickou cenu Labyrintu správně rozpoznal již současník Komenského, jezuita Bohuslav Balbín: tento popis, říká, zasluhuje největší chvály. Jan Nejedlý nazval Labyrint nejrozkošnější knihou českou. Jungmann připojil v své "Historii literatury české" u Labyrintu poznámku, což jinak nečiní, že je to jedna z nejpěknějších knih celé české literatury. Šafařík chválí "dokonalou, vpravdě uměleckou dikci" a Palacký hovoří o něm jako o "knize milostné" a zdůrazňuje jeho význam "v ohledu vyšší poezie".

F.R. Tichý.

Úvod pokračuje

21. června 2015 v 8:15 | LoV.
Když byl poté Poutník s nelibostí pozoroval (XI-XV) výsledky akademických svobod, pošetilosti filosofů, zvrácenosti filologů, básníků, přírodovědců, matematiků, hudebníků, astronomů a historiků, když vidí přetvářku umravňovatelů, bláznovství Růžového kříže, bezúčelné operace a sekce, nespravedlnosti právníků a nevědomosti doktorů (XVI), zkoumá rady pohanů, židů a mohamedánů (XVIII). Je nespokojen s jejich náboženským životem a naříká nad nemravností i nejednotnosti theologů. Nelíbí se mu ani římská nádhera, ani protestantská roztříštěnost. Tu najde v ústraní malý a posmívaný houfec, v němž se mu zalíbí, stane se sám knězem, ale je vidlemi násilně vyhozen.
Potom jej vedou k vrchnostem, ale i tu nachází jen nespravedlnost, zištnost, surovost a přetvářku. Knížata usedají na vysokých stolcích, kde jich lze dosáhnout jen pomocí jistých nástrojů. Ministři jim drží před očima skla různých barev a podkuřují jim (Kap. XIX).
Od stavu vojenského (XX) se Poutník odvrací, a když ani u stavu rytířského (XXI) ani u novinářů (XXII) nenajde než mámení, marnivost a pošetilost, jímá jej touha po šťastnějším místě pobytu.
Po dlouhém hledání přichází na hrad Štěstěny (XXIII-XXVI), najde tu však jen boháče, rozkošníky a povýšence, zatím co se v síni nesmrtelnosti (XXVII) umístili vedle hrdinů lupiče, tyrany a žháře.
Následujících osm kapitol (XXVIII-XXXV) je vyvrcholením prvé části, jakoby krizí dramatu. Poutník přichází do paláce královny světa Moudrosti, jehož alabastrové stěny jsou ve skutečnosti z papíru. Po hlemýžďovitém schodišti přijde do síně, kde spatří královnu na trůně, obklopenou rádkyněmi. Vtom přichází v skvělém průvodu Šalomoun. Úřednice královny světa vznášejí stížnosti na nepořádky, načež je vydán vypovídací mandát proti Opilství, Rozkoši a Lichvě. Ježto se však zlepšení neprojevilo, přicházejí stížnosti, že mandát nebyl proveden. Komisaři mají prozkoumat, jak se věci mají. Vracejí se s tím, že nezjistili žádnou Lichvu, nýbrž Ourok, žádnou Rozkoš, nýbrž Milost a tak podezřelé osoby byly opět propuštěny. Šalomoun se nad tím pozastavuje a šeptá sousedovi, že se jen změnila jména, zrádci že zůstali.
Stavové světa přicházejí prosit o zlepšení svobod a dostane se jim výsad a titulů. Chudí jsou odkazováni na vlastní přičinlivost. Žádost slavných se vyřizuje v tom smyslu, že budou po smrti ponecháni co nejdéle mezi žijícími a místo drnem mají být přikrytí těžkým kamenem. Vrchnostem povoleno, aby spravovaly své záležitosti skrze zástupce a úředníky. Stížnosti poddaných jsou anulovány protižalobami prokurátorů. Žaloba žen proti mužům vyřešena tak, že bylo mužům uloženo, aby pro domácí klid ponechávali ženám mlčky vrch.
Po tom všem se Šalomoun nemohl již udržet a pln rozhořčení volá: "Všechno je marnost!" a strhává královně závoj. Pod ním se zjeví opuchlý a nalíčený obličej. Poté demaskuje královniny rady a v čele zástupů, jež jdou za ním, odchází. Je však omámen Přívětivostí a Úlisností, Rozkoší sveden k milkování a nakonec klesá do náruče pobožnůstkářů. Vzácní druhové Šalomounovi, proroci a apoštolé, pozdvihují hlasu svého proti takovému pohoršení a jsou za to krutě pronásledování.
Tohoto pohledu poutník nesnese a když byl ještě (XXXVI) prozkoumal stav umírajících a mrtvých, volá pln zoufalství: "Ach Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smiluj se nade mou bídným!"
A tu (XXXVII-XLI) volá k němu hlas: "Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého!" Uposlechne a již vstupuje k němu ten, jenž volal, Kristus, jako host, řka: "Tu jsem sobě zvolil palác. Chceš-li tu bydliti se mnou, najdeš tu, čehož v světě nadarmo hledals: pokoj, utěšení, slávu a sytost všeho". A Poutník místo všech knihoven dostane bibli, místo Všudybudovy uzdy přijímá křesťanskou poslušnost a za brýle mámení dostává jiné, kde sklo je Duch svatý a obruba slovo Boží.
Vstupuje nyní do svatyně čistého křesťanství. Dvojí opona kryje vchod: Pohrdnutí světem a Milování Krista. Všechny zákony jsou shrnuty v přikázání: Miluj Boha nadevše a bližního jako sebe samého!
Nyní nalézá Poutník mír (XLII-LI), nyní nalézá smysl celého života. Krista poznává jako střed vší moudrosti, skrze něho dospívá k pravému pochopení všech věcí. Poutní spatřuje i smrt věrných i život po smrti.
A když dospěl až sem, spatřuje (LII-LIV) slávu Boží domácnosti a Kristus k němu volá: "Pozemskosti užívej, v nebeských věcech se kochej! Vůči mně buď povolný, vůči světu a tělu odbojný! Měj hlasné srdce, ale tichý jazyk!"
Vidění zmizí a Poutník děkuje Bohu horoucí, úchvatnou modlitbou.
.............
V "Labyrintu" projevil se Komenský jako umělec dokonale ovládající svůj nástroj, jako umělec, který ani na chvíli nespouští s oka svůj cíl a který dovede vyvažovat prostředky, vedoucí k tomuto cíli.

ÚVOD

6. června 2015 v 21:55 | LoV.

"Labyrint světa a ráj srdce" je nejutěšenější a nejvzácnější dílo J.A.Komenského. A nejen to: v celém našem písemnictví všech dob je jen málo básnických děl, jež by se mu mohla uměleckou hodnotou postavit po boku. "Labyrint" je nám tím, čím je Italům Dantova "Božská komedie". Komenského Poutník, hledající nejvyšší dobro, je typem všelidským jako Cervantesův Don Quijota a Goethův Faust. Poněvadž Komenský spodobnil tento typ způsobem umělecky jedinečným, patří jeho "Labyrint" k literatuře světové.

..............


Umělecká stavba "Labyrintu" je přese všechnu členitost jednotná báseň s takovou osnovou:

Básník vykládá důvody svého putování světem a vypráví (kap. II, III) jak se k němu přidružili Všudybud a Mámil. Poněvadž se poutník rozpakoval v tomto průvodu jít dál, hodil mu Všudybud (IV) na hlavu uzdu z řemene Všetečnosti a udidla z železa urputnosti v předsevzetích. Mámil mu nasadí brýle se skly Domnění, zasazenými do obruby Zvyku. Nasadí mu je však nakřivo. Poutník takto vypraven projde celou říši královny Moudrosti (V-VII) celý ten širý svět, na nějž paní Marnost chce, aby se hledělo, avšak nikoliv vlastníma očima. Poutník však vlastníma očima ostře zkoumá všechny lidské poměry a zakusí přitom sám mnoho zla.


Hluboký pohled vrhá poutník (VIII) do utrpení stavu manželského a rodinného. Poněvadž však napomíná rodiče, aby zanechali opičí lásky a děti, aby zanechaly neposlušnosti, je od obou těch stran zle zřízen. A když se dá přemluvit, aby to také okusil, jsou mu jeho drazí, choť a dvě děti vyrvány smrtí.

Satiricky líčí (IX) život formanský a obchodnický, při čemž s úchvatnou realitou popisuje plavbu a bouři mořskou. Pokrčuje poté v rabelaisovském satirickém tónu, líčí (X) poměry školské výchovy. Brána Disciplína, vedoucí do chrámu učeností, je úzká, dlouhá a tmavá. Každý, kdo vchází, je zkoumán, má-li kovovou hlavu, mozek ze rtuti, aby dobře zrcadlil vnímané obrazy, plechovou kůži, olověné posezení a zlatou kapsu. Potom se žákům vytřou oči, vyfoukají uši, vyčistí nosy a hrdla, vyříznou jazyky a zohýbají ruce. Zkusí se i navrtat hlava a něco do ní nalít. Učení lidé musí mít jiné oči, uši, jazyky a mozky než ostatní lidé. Když však poutník pozoruje učené doktory zblízka, vidí, že mnozí nemají řádné oči ani uši ani jazyky a že mnozí jsou duševně nemocni. Všichni se ženou do knihovny, otvírají krabice jednu za druhou, žvýkají a přežvykují. S počátku to shledávají syrovým a trpkým, později však sladkým a chutným. Ač někteří z té stravy dostávali zdravý vzhled, přece většinou zůstávali hubení nebo jim otékaly hlavy, vše vydávili, bývali zachvacováni mdlobou nesmyslů a předčasně umírali. Mnozí tudíž ze strachu nic nepřijímali, raději se zpředu a zezadu ověšovali krabicemi a cpali si do kapes knihy, nadepsané Slovník, Lexikon, Herbář, Konkordance. Z kapes je strkali do úst a perem na papír. Jiní se spokojovali s tím, že ve skříních opatrovali krabice, poněvadž prý již samo majetnictví knihovny zařazuje do cechu učených. Mezitím za oponou se udalo velké rozmnožení lékárnických kelímků, v nichž se připravovaly medikamenty pro vývoj rozumu. Většinou se však vyprazdňovaly prostě nádoby cizí a naplňovaly vlastní, rozmělňovalo se to, ředilo a míchalo tak, aby se docílilo jiného vzezření. Potom to balili do krabic, nadpisovali krásné nápisy a dryáčnicky nabízeli jako vlastní universální prostředek. Mnozí připravovali své výrobky z jedovatých látek a prodávali ten jed jako lék. Když naši poutníci vyšli ven, byli svědky zuřivých polemik. Pokus královny Moudrosti o smír ztroskotal a učenci se vrátili k svým hádkám.

Labyrint světa a ráj srdce

26. května 2015 v 2:04 | LoV.


JAN AMOS KOMENSKÝ


to jest:

SVĚTLÉ VYMALOVÁNÍ,

kterak v tom světě a věcech jeho

všechněch nic není než matení

a motání, kolotání a lo-

potování, mámení a

šalba, bída a tesk-

nost, a naposledy omrzení všeho

a zoufání; ale kdož

doma, v srdci svém sedě,

a jediným Pánem Bohem se

uzavírá, ten sám k pravému a plné-

mu mysli upokojení a radosti že přichází.


Pozn.: kde není kvůli srozumitelnosti potřeba, nebudu text Komenského měnit a nechám ho v líbivé staročeštině. Doufám, že i mnohým hledajícím přinese mír v duši a mír do života. Opis je věrný dle knihy vydané nakladatelstvím Kalich - Praha r. 1948.

(myšlenky si nepřivlastňujeme, předáváme dále, aby co nejvíce lidí se dostalo konečně k vzácným a dlouho utajovaným mystickým dílům!)


Eccles 1.14.

Viděl jsem všecky skutky,

kteréž se dějí pod sluncem, a aj. všecko

jest marnost a trápení ducha.


I, liber, in lucem, rigidi secure Catonis,

I labyrinthaeis currere docte viis.

Cumque viis, dic: Optime lector!

Ex me supremum non nisi disce bonum.


M.Gerorg.Colsinius.
 
 

Reklama