Pochvalte kytky, když kvetou, poděkujte stromům na procházce, že rostou,
těšte se ze zpěvů ptáků, že je můžete ještě slyšet..
je mnoho a mnoho krásy na Zemi a můžeme ji denně rozšiřovat svým přispěním.

Červenec 2015

Úvod ( dokončení)

1. července 2015 v 12:58 | LoV. |  Mystika
Založil celek na rembrandtovském kontrastu světla a stínu. Věru těžko by bylo najít slovesnou obdobu protikladu, jaký se jeví v třicáté šesté a třicáté sedmé kapitole: Poutník z světa utéci chce a Poutník domů trefil. Když byl spatřil všechny hrůzy smrti a pekla, vylíčené s nemilosrdným dantovským naturalismem, když jižjiž se propadá zoufalý strachem a hrůzou, ocitá se náhle v tak nevýslovné vůni Boží lásky, že až slzy mu tekou z očí samou blažeností.

Tomuto skladebnému prvku kontrastu a šerosvitu je účelně podřízen i princip slohotvorný. V prvé části je jim realistická metoda, vycházející z osobních zážitků a užívající jako tvárných prostředků ironie, satiry, karikatura a grotesky. Osobní zážitky však básník stylizuje i objektivizuje a osobní zkušenosti mistrovsky typizuje.
Slohotvorný princip druhé části je zcela protikladný. Je jím prvek mystický. Prolínání těchto dvou prvků, realizmu a mysticizmu, je typicky slovanské. Komenský je tu v té příčině předchůdcem nejen slavných ruských realistů Gogola, Dostojevského a Tolstého, kteří všichni nakonec v mysticizmu utonuli, nýbrž i geniálního věštce Říjnové revoluce Alexandra Bloka.
V obdobném protikladu je i dvojí slovný výraz. Kdežto prvá část se nikterak nevyhýbá nestylizované řeči hovorové, hýří malířským smyslem a mohutností plastického postřehu i názorové životnosti, je druhá část nesena vroucím, avšak klidným tónem starozákonní dikce. Vroucí tón se však znenáhla stupňuje, úměrně s intenzitou vnitřního světla a s vášnivým růstem mystické lásky, až k hymnickému, žalmickému nadšení v mohutním postludiu, jímž je modlitební Zavírka. Slovní invence Komenského je tu prostě úžasná, a čím více se ji básník dává unášet, tím více se povznáší k výrazu čisté poezie.
I v prvé části je jazyková tvorba a mohutnost stejně překvapivá. Útočnost slovesa vnucuje přímo představu kolotání, zmatku a vřavy, četné assonující dvojice (matení a motání; rvanice a pranice; křičel a řičel; jedni kratochvílili a druzí kvílili) a podařené slovní hříčky _"žravá hryzení zemská" s krvavou ironií narážející na smutně známá "Práva a zřízení zemská"), jakož i ryze lidová úsloví (zlým toho naživeš, věc na dobré vyšla, každý svou píseň hude) aktualizují jazyk Labyrintu na nejvyšší stupeň. Dobové latinismy a germanizmy jsou tu básnickou intuicí omezeny na takovou míru, aby toliko zvyšovaly svou archaistickou paténou umělecký účin.
Ráz druhého dílu Labyrintu způsobuje, že tato lyrická část oplývá přemírou básnických obrazů a ozdob. Vizme na příklad jen toto místo, kde se mísí apostrofa s oxymorickým paradoxem, kontrastem a paralelizmem: Ó blahoslavená porobo, nad niž nic svobodnějšího vymyšleno býti nemůže, kdež člověk Bohu samému se podrobuje, aby jinde všudy rozvázán byl! Ó nešťastná světa svobodo, nad níž otročtějšího nic býti nemůže, kdež člověk samého Boha nedbaje, jiným věcem mizerně se v manství podrobovati dá!"
Ale ani v první části, zaměřené epicky, není metaforická tvorba žádnou vzácností. A jak je rázovitá! Jak odpovídá tvrdé intonaci a dřevorytovému charakteru jejího slohu! O formanech říká, že "duši jejich vždycky na šancích státi spatřil." A když prohlédli stav právníků a mají přejít k theologům, zazdá se Všudybudovi, že Poutník "nábožností zapáchá".
Jedinečná je v Labyrintu živost, ba začasto dramatičnost dialogu. Když poutník vidí pokrytecky se tvářící lidi, zděsí se a řekne: "Však já toto potvory jakési vidím". -"Co, všetýčko, pravíš, potvory?" dí tlumočník a hrozí mi pěstí; "hleď jen skrze okuláry dobře, spatříš, že lidé jsou". - Anebo když Mámil jej marně utěšuje, Poutník vzkřikne: "Ach, mého hoře! Nic-liž pak na tom bídném světě potěšeného nenajdu? Však pak při všem všudy kvaltování a tesknosti plno". Tlumočník dí: "A kdo tím než ty sám, nechutné kyselo, vinen? Když všecko sobě ošklivíš, coť se líbit má?"
Hromadění masivních, výbušných i drastických výrazů a přepjaté stupňování subjektivních reakcí - to jsou jediné barokní prvky v slohové skladbě Labyrintu. Jinak převládá protestantská střízlivost a rembrandtovský magický šerosvit, proměňující všecku skutečnost ve vidinu. Názorová střízlivost a typizační úsilí, kontrastující s barokním subjektivismem, jakož i schopnost vyvažovat protiklady a souměrně členit látku, kontrastující s barokní přebujelostí jednotlivých složek na úkor celku, prokazuje jasně, že Labyrint není dílo barokní, nýbrž klasické. Komenský jako věrný syn doby splatil ovšem také daň barokní módě, v nitru však zůstal věren ideálu renesančnímu.
Myšlenková a filosofická stránka Labyrintu vyznačuje se pesimistickým názorem. Než byl by omyl domnívati se, že tento pesimizmus Komenského souvisí s pesimizmem a melancholií, jež charakterizují barok. U Komenského vyrůstá z vlastního osobního a kolektivního hoře národního. Po stránce filosofické jeví se Komenský v Labyrintně jako nepřítel scholastických abstrakcí a projevuje činorodý smysl pro novodobý empirismus. Metafyzika Komenského prolíná se ovšem s mysticismem, poněvadž Komenský staví po stránce noetické nejvýše poznání náboženské. Jemu je náboženství věcí životní praxe. Dokladem nad jiné jasným je postoj Komenského k otázce sociální: "Srozuměl jsem, že ta vůle boží není; světa tj., převráceného světa křtalt, aby jedni ušperkováni, druzí nazí chodili; jedni přesycením říhali, druzí hledem zívali; jedni kratochvílili, druzí kvílili".
Estetickou cenu Labyrintu správně rozpoznal již současník Komenského, jezuita Bohuslav Balbín: tento popis, říká, zasluhuje největší chvály. Jan Nejedlý nazval Labyrint nejrozkošnější knihou českou. Jungmann připojil v své "Historii literatury české" u Labyrintu poznámku, což jinak nečiní, že je to jedna z nejpěknějších knih celé české literatury. Šafařík chválí "dokonalou, vpravdě uměleckou dikci" a Palacký hovoří o něm jako o "knize milostné" a zdůrazňuje jeho význam "v ohledu vyšší poezie".

F.R. Tichý.