Pochvalte kytky, když kvetou, poděkujte stromům na procházce, že rostou,
těšte se ze zpěvů ptáků, že je můžete ještě slyšet..
je mnoho a mnoho krásy na Zemi a můžeme ji denně rozšiřovat svým přispěním.

Duben 2011

Duše

30. dubna 2011 v 20:18 | LoV. |  Mystika-Duchovno
Duše nemůže na sobě snést žádné zakalení, nebo omezení božské působnosti. Naopak, jak čistě a svěže tato působnost bez přerušení z Boha vytéká, tak čiře vytéká také z Boha duše.
A Bůh stvořil a nalezl duši tak tajně, že nikdo s jistotou vědět nemůže čím jest. *)
*) Bylo by vskutku zajímavé otázat se dnešních psychologů, totiž učenců, kteří si dávají jméno badatel duší, jaká je vlastně duše, jaká je její podstata, jaký je její tvar apod. Věda ani neví, kde duše sídlí v lidském těle, a nezná ani nejmenší věci o její podstatě, přirozenosti a tím méně o jejich silách, nebo vlastnostech. Tím méně věda ví něco o původu duše nebo o jejím určení, o jejím vlastním vývoji, nebo o jejím konečném vítězství. Tím dospěla lidská věda až tam, že spojuje lidskou duši s některými funkcemi smrtelného těla, že ji činí na těle závislou a že dokonce někdy tvrdí, jako by duše byla smrtelná. Zkrátka: psychologie dnes neví o lidské duši nic a zabývá se jen jejími povrchovými vlastnostmi, které jsou vlastně posledním odleskem duše a nesmrtelné duši vlastně ani nepatří, nýbrž jen onomu principu v člověku, který v nás myslí a jenž je našim nízkým, nedokonalým já.
Pozn. překl.
..............
Jeden Mistr praví, že duše je světlo a mluví dobře. Neboť jako světlo vyzařuje ze slunce a vylévá se do všech tvorů, tak také byla duše bez přerušování stvořena Bohem.
Jiný Mistr říká, že duše je duch. A to je rovněž pravda následujícím způsobem. Bůh je duch a duše je vytvořena podle obrazu božího. Proto také ona se může nazývati právem duchem: hodí se k Bohu, jako duch k duchu.
*) My ovšem rozeznáváme duši a ducha a k tomu ještě duši zvířecí čili karmu, duši lidskou čili manas a duši božskou čili buddhi. To, co je zde řečeno, týká se právě jen duše božské. K tomu však ještě rozeznáváme ducha (indicky atma), který je vlastní podstata duše a je jiskrou boží, která duši oživuje a osvěcuje.
Pozn. překl.

Vztahy mezi jednotlivými orgány

28. dubna 2011 v 12:09 | LoV. |  Léčba
Podle autorů:
Josef Staněk a Jana Brzobohatá
. . . . .
dřevo - symbolizuje růst a výstavbu substance

voda - reprezentuje tekoucí, pohyblivý, vylučující prvek
kov - symbolizuje tvrdost, rozpínavost a obranu
země - odpovídá přijímacímu, ale také ničivému prvku
oheň - reprezentuje teplo, žár
. . . .

Rozbor k chaosům

26. dubna 2011 v 19:39 | LoV. |  Takový sen
Sen se jí = B zdál pár dnů před nástupem jara. Odehrával se před 17 hodinou.
(budeme říkat že se zdál ženě jména B)
...........................................................................
Datum a část dne jsou tentokrát důležitá. Značí nový začátek (blíží se první jarní den), vyšší rovinu (zase už po mnohokráte přichází jaro) a asi jde o úsek od poloviny k 3/4 života (za polednem k navečer, mezi 13 h, ale zejména k 16-17 h) uplynulo. Nelze stát duchovně, je nutno se zastavit v realitě.

Žena B stůně a neví o tom, nevyvíjí se duchovně dost rychle, nutno okamžitě a hned zrána začít s uzdravováním.

Je velmi zodpovědná a to je někdy na škodu při pohledu na podstatné věci. Damoklův meč, který cítí nad hlavou ji spoutává a bere svobodu, bojí se lidí, času, ...

Krk má čakru myšlení, šálky se krásně vinou v onom místě, mysl má dvě ramena. Jedna je lidská: rozum: analýza, syntéza, logika, omyly, hadí způsoby ... a druhá: vyšší mentalita, pochopení, porozumění, globální nadhled, kvalita ....

Ta žena B ani neodpočívá, stále pracuje, myslí na práci, ALE jiní to dělají jinak. Když je čas oddechu, využijte ho nebo zmizí. Pak je pozdě hledat přátelé i onu chvilku volna. Na Zemi žijeme podle hodin, nyní to a pak zase ono. Střídání.

Ale jeden průvodce tu ve chvíli zmatku je: matka čili rodič čili rodička. Žena B je s ní a když je s ní vědomě, je ji vždy dobře. Ona matka je to naše starší, klidnější a moudré Já v nás. Jsme stále s ním, jen to nevnímáme, není nikdo bližší, než ono Já, ona Rodička, on Starší. Z něj se rodíme do dalších bytí i s ním, nikdy se nemůžeme rozejít. Je v našem nitru a má a zná všechny naše prožitky i strasti a radosti, vzpomínky..

Lidské já od B kouká po krásných věcech a vybírá si růžovou - touží po lásce, která se nerozbije a vytrvá. Je odvěká, jako starosvětský džbán.

Čas couvnul zpět o hodinu - tedy o pár let, a tam se vidí ona B ve stejném chvatu a zmatku. Je načase svůj způsob existence změnit. Tolik strachů už prožila.

Čas nečas, vlevo na duchovní straně je překážka s otvory, ale za nimi e šéf či šéfka - přes otop. Je neurčitého pohlaví tak jak už to Výše bývá - jaké pohlaví má Bůh? .. Ona B je tam nová, neví že v tomto skladě je "uhlí" i pro ni, je zadržována v tomto prostoru, ačkoliv chce odejít, ale nechápe situaci. Je nyní tam ve svém vývoji, kdy je nutno zapálit oheň - vnitřní. Ne jen se dívat na palivo. Vše tu k tomu je. Má už to na dosah. Jenže její hlavou táhnou příliš pozemské starosti a čas, který ji tu brzdí, ona chce nějak překonat. Jen zmateněji jako mravenci pod balvanem pobíhá, když je čas - zůstat stát. Když je čas své srdce rozpálit pro pravé Hodnoty, trvalé.

Věci pomíjivé a dočasné ji zabírají svědomí. Je naučena a zvyklá být příliš dochvilná a odpovědná. I takové ctnosti jsou někdy jako klapky na očích. Nevidí co vidět má, spěchá když neví kde je a kam jít a jak pokračovat.
Mezi vnitřním Já a lidským já nastal konflikt, ve kterém zvítězit člověk nemůže. Sen ukazuje co se děje, jak velký rozpor v nitru nastal. Kam míří duch a kam chce člověk, naštěstí nemá sil přemoci vyšší kvality negativně. Někdy někdo je do nich hozen, jakýmikoliv způsoby.

Ukazuje čas z několika hledisek:
- jde zpět a tu zase vpřed!
- je jaro a je večer: je brzy ale i pozdě!
- spěchá a neví kudy kam!
- celou dobu je krajně nervózní!

Když se nám stane, že nevíme kudy kam, když se snažíme a věci se rozpadají a sypou, ačkoliv vyvíjíme úsilí, to znamená jediné:
nejsme na "s v é _ c e s t ě". Sen nabádá k jinému novému počátku a současně ukazuje že den končí, že mrhání na "e v o l u č n í _ c e s t ě" již nelze trpět, tam to spěchá. To co nás svazuje a brání zkusit začít něco jiného, nově, jinde, s někým jiným, jinak - to je strach z neznáma. Strach nám může vzít všechno: zdraví, prožitky, úspěch, šance, štěstí, partnera, lásku - ale hlavně mineme to co přetrvává i Čas, věčnou Lásku. Jinou než poznala Rusalka, lásku která nezklame a nikdy nekončí. Tak se někdy v ruchu světa zastavme a přijměme TENTO okamžik naplno, užijme si ho, dělejme co můžeme a neštvěme se tam, kam nemůžeme.

Protože dnešek splyne s ostatní šedi v Minulostí a Zítřek, který se blíží, by měl být Světlem. Tak pracuji na každém přítomném okamžiku. Nejde to - musím jinak. Pak to půjde samo. Jakmile se věci ukládají a člověku se daří, jeho Já ho podporuje a jsou na "své cestě". Cítí zadostiučinění, je jim fajn. Člověk má radost, rozdává vstřícně dobré slůvka potřebným a čím víc přeje jiným, tím víc je sám v pohodě, ba šťastný v hloubi nitra, je jedno kolik majetku nastřádal..

Zkuste to.

Esoterika a exoterika - slůvka

24. dubna 2011 v 16:13 | LoV. |  Mystéria
Jako v každém oboru, i zde v Duchovní Vědě, jindy v Duchovním Umění potřebujeme znát význam slovíček, co se za nimi skrývá, co si máme pod nimi představit. Nejpoužívanější jsou ta v nadpisu.
Víra člověka se v zásadě ubírá dvěmi způsoby:
..............
1/ potřebuje vnější náboženství, lidi spřízněné s takovým vyznáním, scházet se tu a tam s nimi atp. Protože vše vnímá 5 lidskými smysli, na které vlivy působí z vně, nazývá se tento druh poznávání e x o t e r i c k ý. Lidé v kolektivech se modlí a žádají po Bohu něco, dávají mu tímto pokyny a očekávají, že za svou "modlitbu " musí to ono obdržet. Pletou si Pána s posluhou a když se jim nesplní rychle jejich přání, rychle chladnou a od náboženství se odklánějí.
Bůh slyší naše přání, ale ..

Nevyslyší modlitby, protože se modlíte zle - Bible.

Už sám název "náboženství" evokuje dojem, že zde lidé přisuzují a dávají něco cokoliv na - božství, na - boha, lepí na Něho. To je dost opačný postup, než duchovnímu člověku je běžný. Náboženské systémy jsou mnohé, lidmi jejich zákony různě zdůrazněné a jiné potlačené, používají mnoha sv. knih a každý tu svou považuje za nejlepší..
............
2/ jednotlivci se ubírají svou niternou vnitřní stezkou, aniž svět o tom ví a pokračují dle vnitřních pokynů, nenechají se zviklat vnějšími systémy ani svými či národními neúspěchy tzv. Oni ví svoje, ví to z jiného, než lidského zdroje a víc než ono vědění nežádají, nemodlí se za nové auto, více peněz .. protože znají, že..

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě - Bible.

(Skrze mnohé naše inkarnace, nyní se může zdát, že spravedlivost nebyla, v krátkém lidském životě, ale ona přijde, až bude její čas, třeba za tisíce let a vyžádá si vyrovnání pro Věčnost).
Další texty budou abecedně řazeny, abyste si snadno vyhledali "slůvko", kterékoliv potřebujete a k němu výklad.

O překážkách pravé duchovnosti

21. dubna 2011 v 20:33 | LoV. |  Mystika-Duchovno
(Jan XVI., 7.)
Když chtěl Kristus vystoupit z tohoto světa ke svému nebeskému Otci, pravil ke svým učedníkům:
"Je dobré, a prospěje vám, že od vás odcházím. Neboť pokud jsem u vás, potud nemůže k vám přijít Duch Svatý, Utěšitel!"
Těmito slovy je těšil náš Pán ve čtvrtek po poslední večeři, neboť věděl dobře, že jsou zarmouceni, poněvadž pozorovali, že se chce s nimi rozloučit.

Náš Pán nemůže snést, aby jeho milí byli zarmouceni a obava je vždycky trapná. Vždyť praví také sv. Jan: "
Láska zahání strach".

To je proto, že láska nechce vedli sebe strpět nižádné utrpení. Čím více tedy člověk přibírá lásky, tím více v něm mizí strach a když je dokonalý v lásce, tu strach naprosto mizí.

Ovšem na počátku dobrého života, při obrácení, je strach lidem prospěšný - jako vstup k lásce. Pak prochází strach duší jako šídlo střevícem. Tak jako šídlo dělá dratvi prostor, aby střevíc vázala, a nikoliv železo, a jako štětina na dratví ji umožňuje proniknutí, aby dratev snadno prošla, ale zatím kdy dratev spojuje, štětina zůstává venku - tak také bázeň jde do srdce napřed, před láskou, a láska spojuje s Bohem, zatím kdy strach je z ní zapuzen a vyhnán.

Ale opusťme nejprve toto téma a všimněme si druhých slov našeho Pána: "
Odcházím, abych vám připravil místo".

U těchto slov si lze všimnout dvou věcí, které náš Pán dokázal a ukázal svým vystoupením na nebesa.
Zaprvé: že duše svou přirozeností je stvořena pro nebe a že Bůh je jejím pravým dědictvím. Nikdo jiný než Bůh nebyl sto, aby duši stvořil. A stvořil ji bezprostředně. Někteří Mistři připouštějí možnost, že světlo božského rozumu, jaké je vylito do andělů, anebo: praobraz všech tvorů, jak jej vytvořil Bůh v andělech, dříve než přijalo postavu v jiných přirozenostech, - vytvořilo duši - a chtějí tím říct, že otisk nebo podobenství božského světla v andělích, mělo by být tvůrcem duše.

To je vyloučeno! *)

*) V některých prastarých posvátných knihách nalézáme skutečně tento výklad. Ale Mistr Eckehart se tomu vzpírá.
Pozn. překl.

Spousta krátkých chaosů

18. dubna 2011 v 14:44 | LoV. |  Takový sen
Lékař se zlobí což prozrazuje jeho pohled, když mírně odmítám, abych mu byla ráno o 7 hodině k dispozici. Nevím nic o tom, že bych stonala.

Jak bych stihala svou práci takto? Přemýšlím si a vidím, že bude 16 h, už nejsem u lékaře. Spřádám si řeč, proč mi hodinová přestávka v zaměstnání trvala hodiny 4. Ale fakt to bylo tak. Do 17 h končí povinný čas v zaměstnání, sotva to stihám tam dojít. Co se to děje? Já tak odpovědná nerozumím dění. Kde jsem a jak jsem se sem dostala? Nic konkrétnějšího nevím, jen že zameškávám svou povinnou činnost, placenou..

Na krku mám 2 šátky delší jako šálky, efektně hezky položeny.

Do 13 h je pauza, jsem v jakémsi horním patře vyšší budovy, někdo mne zve na kávu - jo. To neodmítnu, posedět si chvíli v pohodě a udělat si kávovou siestičku. To jsem celá já, je to způsob, jak si odpočinu, taková maličká dovolena, uprostřed rušného a prací nabitého dne. Nějak ledajak rychle se kvůli tomu oblékám, ale právě to oblékání mne zřejmě zdrželo až příliš a proto se pak už nenajdeme.

Jsem sama, co dál? Půjdu ven a možná bude venku za zdi ten zvoucí, tam nevidím odtud. Snad mne tam čeká. Snažím se jít na tu domluvenou kávu. Stále mám naději, že to ještě může dopadnout. Venku se rozhlížím vlevo, jsou tam pole a kopce, na cestičce vpředu blíž ke mně, před kopci i poli, je posezení - stůl a židličky..!
A už tam sedíme s mamkou u malého stolu tak akorát pro 2 hezky proti sobě a pijeme, a já kouřím.
Vlevo ode mne přes silničku je pod něčím, zřejmě pod hlínou a jakýmisi dřevy, prkny, kulatinami apod. - je polonahý muž, kam to vlezl? Volám lékaře, rychle on i sestra zdravotní přicházejí. Muž je velmi tlustý, ale kupodivu se mi ulevuje že přežil. Stojím tam a přihlížím s touhou, zachraňte ho!

Mamka už naproti u stolu není.

Dvě kočky se plíží jedna za druhou a lížou se a také pijí mléčko, ta druhá ostražitější se přidává k misce až po chvílí a pak si obě skotačí na nějakém stole. Obcházím stůl, mamka !! se zvedá a sedá zpět na židli, co to tam dělala? Kde se tu zase vzala? V snu to vůbec neřeším, je to tak normální, zcela běžné, až nyní při vzpomínce se divím.
Keramické stejné džbánky v cizí budově, snad se nazouvám? a hledám růžový džbánek.

Omladina u plného stolu nádobí v budově v rohu hovoří. Jeden se natáhne přes tyč a vytahuje ten džbánek, který vyhlížím a dává mi ho. Byl starosvětský, velmi propracovaný, ne obyčejný hladký, ne. Jsem v napjetí, jen aby se nerozbil.
Uklidnila jsem se. Vzadu otevírám dveře do sousedního pokoje a tam 2 kluci ramplují na židli dost hlučně, já zase přivírám. Zajímalo mne, co je to za kravál. Nemíním vyvolávat konflikt, jsem zticha.

Bude 15 h 30 minut a jak vysvětlím, co jsem do teď dělala tak dlouho. Jiný čas, který den nevím?, ale stejný problém a stejná otázka v mé mysli mne zneklidňuje, ba přímo znervózňuje, jsem blízko k panice..

Pospíchám "svou cestou" vlevo ode mne je zeď a v ní řada otvorů, které vedou do nějakých místnosti!, asi na uhlí, nějaké sklady a cizí pan tam něco vozí - myslím si že uhlí? Jdu tam, nelze těmi prostory nikam dál projít, obracím se ve směru zase ven, kudy jsem vešla, k jedinému vstupu, spíše velké díře ve zdi, jako když jí kus chybí. A možná to je paní a ne pan, komu říkám: jsem tu nová, nemohu najít vchod.

Dál je několik obdobných otvorů a vedou do slepých místnosti, temných, kterými rovněž nejde projít skrz a tak si zkrátit cestu doleva, kam se musím dostat tímto zděným "plotem". Musím to najít, kudy se dá projít. Už ať jsem tam, kde mám být. Už jsem velmi, velmi neklidná. Zdržela jsem se tu dlouho a stále nevidím místo, kudy vstoupit. Až příliš dlouho tu hledám a nemám na to tolik času!

Možná že bylo pořadí krátkých scén jiné, ale ve snu je jedno jak plyne či neplyne čas, je to tam promícháno, že už ani nevím, co bylo dřív a co pak. Už po probuzení to nevím. Moje denní vědomí není sto tuto věc ujasnit. Jen děsivý pocit z na mne doléhajícího tlaku času přetrval až do bdělého vědomí i po probuzení. Velmi nepříjemné, ale už je to pryč, mohu se nyní uklidnit. Nic jsem ve skutečnosti nepropásla ještě, nic? toť otázka..

Dovětek: sen byl velmi dlouhý pro zapsání a tak si necháme jeho rozbor na další článeček, někdy příště.

MYSTICKÉ UČENÍ MISTRA ECKEHARTA Z HOCHHEIMU

12. dubna 2011 v 19:02 | LoV. |  Mystika-Duchovno
MYSTICKÉ UČENÍ MISTRA ECKEHARTA Z HOCHHEIMU
Přeložil ze středohornoněmčiny a poznámkami opatřil
KAREL WEINFURTER


DÍL II.
1953
SPOLEK PSYCHE V PRAZE

 
Angelus Silesius.
Ó, stůj, kam pospícháš?
Vždyť nebe v tobě je!
Je venku nehledej -
to jest bez naděje!

Karel Weinfurter

° K.Weinfurter do knihy vepsal svým rukopisem uvedené řádky a podepsal je. ( LoV. jsou označeny mé poznámky z 21.století, soudobé).
.................................................................
Do soudobého českého jazyka (r. 2008) přepracovala, "doslovně v rámci mystické věrnosti a pravdivosti" z češtiny roku 1935, Ing.Věra Lorencová.
.................................................................
Pokud je místy slovosled neběžný, má správnou chronologii, při správné intonační interpretaci a akcentování dané myšlenky a užívám ho vědomě. Jestliže obsah sdělení pro naše porozumění neruší, nechávám co nejvíce a nejčastěji slovosled původní. Tak nedochází ku zkreslení.
A nakonec:
je škoda nechat zaprášená taková vzácná díla na policích. Internet dává nyní možnost, aby se svobodně dostaly nadčasové myšlenky k velkému množství lidí, tak proč to nevyužít. Jsem jenom Prostředník.

Před propasti

10. dubna 2011 v 15:50 | LoV. |  Takový sen
Je přítmí, jdu pod konstrukci vlevo po něčem, asi to jsou koleje, vidím i chodník jež je vytýčen pletivy, kladu si otázku, kam asi vede? , doufám že snad projdu, vždyť vidím, že kluci cyklisté tam jsou také. Tam, kde tam, to nevím. Ale ve snu to bylo jasné.

Obzor se otevírá. Tak vidíš Sanynko, říkám své pejsce, nakonec si uděláme krásný den. Před námi dole a víc dál nahoru je úchvatný pohled na protější louku, po níž teče potůček mezi trávou a kameny plocháči, a tak si klestí cestičku a naproti stéká v mnoha ramenech do údolí pod námi.
Stmívá se? Asi. Sotva se dotýkáme nohama země, jak běžíme nejprve tady dolů, abychom se dostali k protějšímu svahu a on nám v ústrety a pak se sápeme po něm nahoru.

Šlapeme po vnitřnostech čerstvých avšak nepáchnoucích a po lebkách bělostných a čistých.
Vpravo ve středu výšky svahu jsou lidé a potvrzují mi, že fakt vidím to co vidím i při zaostření pohledu pod sebe. Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Znovu prohlížím ty bělostné lebky, nikoli lidské. Nechápu, ale lezeme výš a musíme i přes ně místy. A to tak rychle postupujeme, jak to jde, jen abychom už byli odtud pryč. Jak hezký se zdál z druhého návrší tento svah a jak děsivý je nyní, když je blízko a jsme obě v něm.. Sunny (Sany) to zřejmě nevadí a v klidu mne následuje zleva, jako obvykle.

Na vršíku, kam jsme rychle vystoupali je mezera, hluboká strž, jejíž dno nevidíme a za ní dům, stěna domu, tyčící se ještě vysoko i nad nás z oné hlubiny nad horu na níž bezradně teď stojíme.

Zeď domu klesá proti nám naproti na druhé straně svisle dolů, na jejíž základy nelze dohlédnout a není radno tam spadnout.

Někdo pootevírá roletu na protější zdi ve vzdálenosti asi 1m od nás, za průrvou, odhrne ji z mého pohledu doprava, roleta se neshrne, nýbrž celá poodjede vpravo a štěrbinou pronikne velký jas. Uvažuji, že musím do té štěrbiny skočit, a to trochu vpravo a mírně dolů, přes tu průrvu a také to musí být jedenkrát, hned na první pokus a musím se strefit pak do ni i protáhnout a za ni dovnitř tam do světla.

Pes nějak přelezl, nevím kdy, vlevo od rolety na maličký téměř neviditelný výstupek zdi a tam se ku zdi přimáčkl, a čeká. Jak tam přeskočil, nevím. Vím, že já musím nyní za ním, rozhodl rychle za mne, ale vedle Sunny - což znamená slunce, se já už nevlezu. Není tam místečko ani na chodidlo a ještě se bojím, že se pohne a zabije se. Musím ji odtamtud zachránit, při svém skoku zachytiti. Současně ji při tom hrozném přeskoku musím dokázat strhnout s sebou. Mám jen jeden pokus. A musím spěchat, než se jí stane neštěstí.

Fofrem se rozhoduji, tisíce myšlenek mi proletí ve zlomku sekund hlavou a stejně hodně pocitů a emocí. Už letím nad zející propastí, lapám ji levou rukou a hrudníkem pevně až příliš a padáme. Daří se nám, že dopadáme obě správně asi o metr níže než jsme stáli před srazem, přeskočila jsem nad černotou do jasného světla až za roletu i s ní. Ona je moje průvodkyně životem již pár let. Oddaná a věrná, trošku ustrašená.

Risk to byl velký, cesta jakoby zpátky nebyla možná. Více pokusů také ne. Šlo nám o život. Jak by mne Sanynka svým odvážným kouskem lákala k sobě, musela jsem za ní a s ní dál!

Ta zlatavá zář naproti a kynoucí bytosti mne velmi lákaly, moc jsem za nimi chtěla. Možnost zůstat stát nebyla, Sannynka už byla na půl cesty a zpět bych ji nedokázala přinést. Má 40 kg! A tak z obou možností - zůstat, či riskovat vpřed- se jevilo jako dostupnější a pokusit se zvládnout katastrofický scénář, jež se stvořil sám od sebe. Navíc mne tam čekaly ty bytosti, které mi otevřely posuvné dveře, abych mohla k nim do jejich oslnivého jasu. Co bylo za ním, za světlým otvorem plným záře, nevím. Ale byl tak silný a tak lákající, tak přitažlivý, že to bylo v tuto chvíli jediné řešení, tam vskočit a pak to uvidět. To co tam je. Skočila jsem a vzala s sebou i pejsku.

Rozbor
Někdy vidíme krásu tam, kde není a naopak. Musí přijít lákadla světa, abychom vešli do míst, kterým bychom se jinak vyhnuli ze široka. Někdy musí jít s námi někdo, abychom si dodali odvahy a někdy jsme do situace hozeni a není jiné možnosti.

Tento sen je přeplněn mystickými symboly. Výsledkem je počáteční cesta přes krásy, pak "spáleniště", a propasti - vpřed, za každou cenu, výš do Světla a Výš. Průvodkyně pozemská již několik roků, shodou se jmenuje slunce, vede k světlu.. stmívání = připozdívá se, čisté kosti i maso = průchod vývojem, kdy nutno odložit nejen věci ale i tělo... dobře opatrované.., možnost v každém okamžiku se vrátit, anebo ne až do místa, kde návrat je nemožný.. postup je možný s otevřenou vstřícnou mysli bez předsudků.., statečnost nutná - zbrklost ne..

Sami promyslete:
potůček, bělostné lebky, čerstvé vnitřnosti, (odložené tělo, duch ho nepotřebuje), neznámé jevy co nás děsí neboť jim nerozumíme, ostatní lidé v pohodě a bez údivu, procházka dolů a spěch nahoru, překážka propastná, statečná Sanynka, kynoucí světelné bytosti, otvírající se roleta zleva, leva = duchovní na kterou nikdo z nás na druhé straně rokle nemůže dosáhnout a otevřít si ji, a pak co bylo v dimenzi světla - sen to nechtěl prozradit, neřekl. Protože jsou věci, které se nemohou říkat - Bible: neházej perly.... pošlapaly by je. Jsou věci, které nafukují lidské ego chlubivosti, kdo nic neví, nic neprozradí..
Ale můžete napsat komentík a možná ještě trošku poodhalím některé taje významného tohoto snu.

Nákupní horečka

9. dubna 2011 v 15:06 | LoV. |  Takový sen
Vycházím z domu do ulice a tam do obchůdku. Asi 1m koberce musím nutně koupit. Nemám sebou peníze, no snad to pro ně ještě stihnu, je 16:30, zavírá v 17 h prodavač. Jak jsem si to jen mohla myslet, když bydlím dost daleko, to nevím.
Spěchám domů a cesta mne vede z kopce dolů městem, za budovy do níže poležené jeho části a tam něco řeším. Čas neúprosně letí a já utíkám zpět nahoru, loukou a ke stromům nad jakousi zahradní kamennou zdi, je to celé neprůchodné, nikde vchod ani průrva.
Vracím se zpět, spěchám mezi vysokými velkými květy sahajícími mi až po pás, zpět do oné louky a potom rychle domů, je totiž už za pár minut 17 h, no nevím zda to stihnu, čas nemilosrdně plyne, ale vlastně dost pomalu na to, jak velký kus cesty jsem ušla, jak značnou zacházku jsem si zašla a to jen ve snaze, si cestu domů zkrátit.

Rozbor:
Vycházím ze svého nitra a vstupuji do světa lidí a věcí, který na mne útočí nabídkami a krásami dočasnými. Chci něco, na co nemám. Nemám prostředky onu věc získat nyní. Nemám ani na to čas. Ačkoliv prodavač se mi nabízí jako ďáblík, že počká a je vlídný. Neznám ho, neovlivnil mne citově, situace je bez emocí, pouze spěch vnímám a svou touhu po koberci, je krásný. Když člověka chytají, leccos mu i dávají, ale .. protihodnota musí přijít.

Mezi tím vyřídím to, co bylo účelem mého vstupu mezi lidi a co mi bylo Uloženo. Ale ačkoliv se snažím a pobíhám, na své přání v tento Den nedosáhnu.

Nutno řešit co lze, nechat co být to co nelze. A mít moudrost to poznat, které je které, správně rozlišit. O to se musí někdy prosit. Žádné kličkování, nervování a spěch mi nedá to, co mi nepatří! Vždyť kolem jsem byla až po pas, z 50 % ponořena do krásy, která je zdarma. Velká zeď neprostupná mi nedovolila si zkrátit Cestu, ani uspořit svůj Čas. Věci se dějí tehdy, když je pro ně vhodná chvíle, šance přichází a jindy ne.

Život je krátký a není čas na nějaké hrátky.

Zvláštně krásné

8. dubna 2011 v 19:54 | LoV. |  Takový sen
Chodby a dveře, výtah, lidé - hotel? Prostorná hala, průměrně rušná. Vysoké stropy, čisto, přehledně, téměř bez nábytku.
Muž středního věku mi podává skleněný šikmý nízký tlustší válec. Dívám se. Válec nyní stojí na zemi a za nim se rozzáří světlo koule a také vidím hvězdičky v tekutině, které se kol jasu světelné koule vznáší. Nádhera. Kéž si ten obraz udržím.
Beru válec opatrně do rukou. Přenáším si ho kamsi, ale tu se poněkud potřísním. Myjí se mýdlem, mé ruce jsou kdesi za rozevřeným obalem čehosi, jako balíku, divné. V tu chvíli však normální. A v obalu byla i šikmá postava člověka, jež se rozpouští a já se dívám a on mizí...

Muž s velkým O - On je -ty záhadné postavy- vytahuje z kusu dřeva! Nevím jak to dělá, ale přijde mi to normální. Líbí se mi On, a je tak hezký, je krásný a já cítím, že ho miluji. Pátrám v paměti, zdali ho znám. Ne, neviděla jsem ho. Jdu k Němu a dávám mu pusu na levou šíji. Jdeme spolu k výtahu, ale kde je? On. Rozhlížím se halou, stojím u dveří šachty vzhůru sama. Myslela jsem, že půjdeme spolu, nastoupíme, pojedeme a budeme spolu. Koná se něco jiného a já zase mezi lidmi stojím sama. Nikdo mi nevěnuje pozornost.

Rozbor:
V širém prostorném čistém nerozmařilém nitru se dějí nadzemské věci. Duše se oznamuje, září v ideálním tvaru koule se vším nadzemským, tedy nebeským, jako jsou zářící hvězdy, že je tu. Spojuje se s pozemským egem díky spánku a skrze sen. Má průchod jako válec šikmý, ne zcela ještě kolmý, ještě je válec nedokonalý a nemíří přímo vzhůru, jím propluje, tím snem nějaké sdělení. Duch hovoří skrze sen symboly, které by měly být majiteli snů vždy pochopitelné. Tak je Duch volí.

V onom snu je "umělec přes dřevo, snad tesař", či konstruktér, který ze symbolického materiálu Zemi blízkého a hmatatelného, vytváří lidské bytosti téměř jen dotekem, ale ty se začas rozpouští a mizí, pomíjejí jako vše, mimo onoho záhadného Muže, mizí jako vše materiální na tomto Světě.

Obava z neznáma, z hvězd i z neznámé dimenze reprezentované tekutinou, jeví se mytím si rukou důkladně mýdlem. Jakoby něco esoterického, které se člověka dotkne, šlo smýt. Ne nejde naštěstí. Ale strach, co je to za žíravinu, co za neznámou tekutinu donutí prostě konat pozemské ego to, nač je zvyklé, očistit se. Zbavit se ji.

Zachytit pohledem můžeme lidi dnes, zítra a možná za týden, ale nakonec náš pohled padá do prázdna a lidé zmizeli podél naši cesty, odešli či umřeli. Je to realita a nutno se s ní smířit. Jejich obaly, těla však nejsou celou Realitou.

Šikmý člověk, ne přímý, je ještě nedokonalý a musí být "rozpuštěn", aby se zjevil ten vnitřní dokonalý. V snu byl ukázán v pootevřeném v obalu. Víme, že člověk je obalen obalem -kůži a udělán z hrubozrnné viditelné materie-, kde nitro se vyvíjí od "šikmého" k kolmému, tedy Vzhůru.

Chopím se válce - cesty Duše a jejího spojení se - se mnou. Sen se dostává do bdělého vědomí a podržím si ho.

Duše vytvoří světelný tunel k egu, který lze v meditaci vidět a na jeho konci Duše jednotlivce září průzračnou energií.

Moje láska se plaše projeví v dotyku na levou stranu - duchovní stranu, šíje - na místo Mentality, Onoho neznámého a přec tak Blízkého. Jsou samozřejmě i vyšší čakry, než ona Mentální - Rozumová či čakra vědomostí. Není to ještě vědění, kam polibek přistal. Ten, k němuž mi láska byla dána do mé duše, mne provází k místu, odkud mohu pokračovat Nahoru anebo alespoň výš, do vyšších pater!. Tu cestu mi ukázal, já mu okamžitě věřila a pak jakoby mne postavil před něco a nechal mne tak. Musím se sama rozhodnout co udělám. A dál musím sama, On jistě někde je, ale očima lidskýma ho nyní nevidím. Vím kam jít, to mi naznačil. Do rozhodnutí nezasahuje, čeká a pomáhá.

Okolo dál chodí lidé po svých vodorovných cestách, ale já čekám na výtah a nastoupím do něj, jakmile přijede, tak jsem se rozhodla a nastoupím tam, byť i nyní zdánlivě sama. Je to můj život, moje volba. Jedu nahoru.
< Píšu v 1. osobě, protože tak je to snadné.. >