Pochvalte kytky, když kvetou, poděkujte stromům na procházce, že rostou,
těšte se ze zpěvů ptáků, že je můžete ještě slyšet..
je mnoho a mnoho krásy na Zemi a můžeme ji denně rozšiřovat svým přispěním.

Červen 2009

Divné

25. června 2009 v 12:33 | LoV. |  Prčky mrčky



- To je divné, - povídá dědeček, - přece nemůže byt dvacet osm hodin!

- No, samozřejmě hm, vždyť se díváš na teploměr.

Škaredá středa

19. června 2009 v 23:54 | LoV. |  Pitliky mitliky
* Středa před Božím hodem velikonočním je nazývána Škaredá, či Smetná.
První pojmenování souvisí s Jidášem, který se škaredil na Krista. Tento
den by se neměl nikdo škaredit, aby mu to nezůstalo po všechny středy
v roce. Druhé označení vychází z toho, že se vymetaly komíny.


* Na škaredou středu pekly hospodyně Jidáše, pečivo z kynutého těsta.
Jedly se namazané medem na Zelený čtvrtek před východem slunce,
aby zajistily dobré zdraví.


Darmar; 08.04.09, 14:53

Dník

16. června 2009 v 18:30 | Dari |  Milé větičky
Ahojinky, přeju Ti krásný
a romantický dník
a posílám pozdravení...

(přidejte Jméno místo ... )
z 15.03.08, 12:44

Kamenitá cesta

10. června 2009 v 19:50 | LoV. |  Takový sen

Najednou jsem uvnitř zástupu. Jdu s obrovským tlumem v mnoha řadách, neuspořádaně do kopce. Je to široká hliněná a kamenitá cesta a my vidíme v dáli klesající louky a na obzoru obrysy hor. Musíme být dost vysoko. Moc toho kolem ale konkrétně nevnímám. Mám hrůzný pocit: jdeme snad na popravu? Jdu, přemýšlím a uvědomuji si, že já ne. Ale jiní ano, jsou tu moje maminky a někteří známí. Těch se to týká! Jsem zcela šílené nešťastná a naprosto zoufalá. Co mám udělat, čas se nachyluje, mohu vůbec něco vymyslet a zvrátit budoucí dění, které se kvapem na nás blíží? Kolem sebe a na konec vzad ani dopředu nevidět, jdou tu všude něco jako vojáci bez uniforem a vím, že nás obkružuji, s námi postupuji a nikam nás z davu nepustí, hlídají aby se nikdo nevymkl. Utéct do boku, nebo se začít zpožďovat a zůstat na konci a nějak zmizet.. nevím!!? Jasně vnímám, že jdu cestou, po které šel Ježíš, - ale já přece, proč? Proč já, já nejsem On. Co se to děje, jak se to mohlo stát. Vím jaký konec měla na konci Jeho cesta. To bude konec některých zde? Proč, proč.. ? Moje hlava má otázky, ničemu nerozumím, ale tušení blízkého konce je reálné a děsivé.

Mělo by se mi ulevit, když poprava čeká na druhé z nás, ne na mně. Ale jsem šílená uvnitř a vůbec mi nepomáhá tato myšlenka. Protože ti druzí jsou kus mně. Moje nejbližší matka, moji dobří milí známí, nevím kteří, ale věděla jsem to na té cestě a nechtěla jsem o ně přijít. Kdybych si mohla vybrat: já či oni - nevím, nevím. Volba by byla i tak neúnosná. Ale nemám volbu. Jsou situace, kdy je to lepší. Protože žít po takové volbě, by se stejně už nedalo do konce mých dnů, jako dřív - kdybych je vyměnila za život svůj. A kdybych šla místo nich, no nevím zda-li bych měla tolik statečnosti, to učinit. Nemám však právo zde se rozhodnout a tak je to tak, jak to je.

Přemýšlím usilovně, přestavuji si možné obrazy a situace, dávám si otázky, co bych mohla udělat, jak to zarazit? Jak, abychom přežili toto stoupání na vrchol hory všichni, aby to byl jen výlet, a pak vzpomínka. No nevypadá to na výlet. Nikdo nic nenese, jdeme v sukních, šatech, kalhotách a bundách, asi tak, jak každý vychází s bytu. Nemáme nic. co by nasvědčovala přípravě na výlet. Hlídači okolo nemluví, nedívají se na nás. Celý průvod se pohybuje pomalu a neuspořádaně, tiše dopředu. Až do morku kostí vnímám lidi okolo a vím, že i oni to tak cítí a mlčí. Když můj reálný děs dosahuje vrcholu hrůzy, poznávám, že na konec cesty na hoře nedojdeme. Cítím, že tentokrát se poprava nebude konat.

Náhle, nevím jak se to stalo, jsme jinde. Snad na prostorech města Orlová?
Objímám se s maminkou a jsem nevyslovitelně šťastná. Zalévá nás blaho toho, že tu spolu jsme a ještě můžeme být. Že pro tentokrát nás nikdo od sebe neodděluje. Ta úleva a to uklidnění prosáklé mírem známého života s nejbližší bytosti je tak nádherné, že jsem dosud takovou emoci nezažila.
..

Díky Ti Nejvyšší. Pro tentokrát někteří jsme vykoupeni, přijal jsi nás jací jsme. Ale uvnitř už nikdy nebudeme, jako před touto kamením posypanou hlinitou, zbrázděnou a úmornou na smrt vedoucí Cestou. Ta cesta ve mně zůstává na Vždy. A díky, přežila jsem ji a nyní víc Žiji.

Otázky k oblečení - sk. 4.

9. června 2009 v 11:15 | LoV. |  Esoterika
Jak a co nosit?
My si zcela automaticky podvědomě vybíráme oblečení. Pokud pozorujeme, že dlouhodobě nosíme určité odstíny, pak to je ta barva, kterou tělo potřebuje doplnit.
Když se někdo vyhýbá některé barvě, signalizuje to blok a odchýlení se od této barvy a od jejich témat.

A co bílá?
Je nebarvou. Ona obsahuje a vyzařuje všechny barvy.

Jak se léčí barvou?

1) Tekutiny nepřímo - jedná se o jejich vyzařování na určité místo těla. Existují metody, které používají něco jako flakónky naplněné barevnou emulzí. Směs obsahuje ve vodě a v oleji tutéž nebo různou barvu.
2) Tyto tekutiny mohou být nositeli téže nebo různé frekvence, obdobně jako minerály.

3) Člověk se postaví před zrcadlo a určí si, na které barvě teď potřebuje pracovat. Pozná to svým citem, - chci ji nosit, - nelíbí se mi. Zeptám se zrcadla, jak vypadám a mám odpověď. Nemá cenu se ptát manžel/ky-a a podobně, jen málokterý by řekl "hrozně", spíše uslyším, to je dobré, ale stejně - mohu se na cizí odpověď spolehnout? Když Váš drahý řekne cokoliv, vždy to zůstane jeho měřítkem, subjektivním. Když se pak podívám sama, mohu to vnímat jinak.

4) Barva se také může nanášet rovnou na kůží /k tomu připravená zdravotně neškodná/ aby se tím způsobem doplnil konkrétní neduh. Ona způsobí průchod určité frekvence do těla. Buňky mají vrozenou tendenci vrátit se do harmonie a tím pak ony dovedou celé tělo zpět k harmonii, i k rovnováze mysli (myšlenek)..

Když to má člověk chuť vidět, ty své negace, pak čerpá ze svého "citu" pochopení i pro to co dělá špatně. Uvědomuje si sebe více. Je třeba rozpouštět náš krunýř. To vyžaduje vydržet dlouhodobě a pak se dojde k harmonii.

Inkarnace? - proč - sk. 3.

8. června 2009 v 17:20 | LoV. |  Esoterika

Země je místem, kam přicházíme všichni. Jsme lidé nejrůznějších barev i "barev".
Každý si neseme svou osobitou barvu vlastní duše, bez ohledu na to, jak nám fungují čakry. Každá Duše má jiné pochopení, prošla jinou vývojovou třídou, má jinou svou Pravdu a jinou svou Cestu.


Vemte si nám všem známý přiklad:
Vždyť chce-li žák deváté třídy pomoct prvákovi, musí pochopit, že prvňáček stačí zatím jen na něco. Říkat mu ty to zvládneš - je hovořit o sobě a ze "moje PÝCHY". Není to potom pýcha? když se mu nesnažím porozumět a umožnit mu jeho vývoj a jeho individuální jedinečnou Cestu. Možná to je málo přemýšlení anebo naprostá zabedněnost? Ale Láska je to, co každého nechá růst, Duše vede přirozeně a netlačí tvrdě na něj, na vlastníka své Duše, ona si v někom žije a sama ho naviguje.

Když nechám jiné žít jak umí, pak jasně chápu co je LÁSKA, potom ji žiji.
Země je výborné místo pro inkarnaci různých Duší různé třídy a pro jejich další vývoj. Právě ta různost umožňuje rychlé pochopení životní lekce.



Kdyby sem přicházely duše ze stejné třídy, stejné úrovně

(tak jak se říká: vždyť to dělají všichni)
(pro všechny stejné měřítko)
(pak by některý šel bych proti většině, protože podle takových nesmyslných tvrzení by většina měla pravdu.. a má?)

a inkarnovali by se příkladně sami lenoši, lenošili bychom jenom, užíval si dlouho. Ale kdyby se i někomu zrodila v hlavě myšlenka na to, že vstane a půjde něco udělat, současně by vnímal, že ostatní leží a tak by si pravděpodobně také zase lehl. Podvědomý tlak okolí působí i beze slov. Ale jistě by jednou vstal, trvalo by to sice velmi dlouho, vývoj by byl velmi pomalý. A pak by možná po dalším dlouhém čase vstal ještě jeden odvážlivec a ... pak další.

Ale teď je dobré, že tu vidíme různost. I ten, kdo chce pomáhat, musí nejprve pochopit a porozumět druhým v tom, že jejich Duše mají v tomto životě svou pevnou Cestu, kterou musí naplnit.



Možná si někdo řekne:

ta rudá kamna jsou hezká, chci si je pohladit. A já mu řeknu:
nedělej to, spálíš se, nebo dokonce použiji silu-moc, udělám na něj bubu, protože se o něho bojím. A on toho možná nechá a nebo ne ...., ale stále nerozumí a nemá svou zkušenost. Neví oč jde, co by se stalo? Ta záhada láká.



To platí u děti stejně analogicky jako v jiných situacích pro dospělé.
Co se stane, když budeme důsledně bránit dospělému v něčem? Bude se hádat, žduchne nás, nebo rezignuje, ale - pak to stejně zkusí, pokud je pro něho tento život v tomto ohledu Lekcí, aby poznal že kamna pálí, ze slov to nepocítí!



A proto:
Musím dokázat zvládnout nejprve sebe, po té co jsem ho varovala, oprostit se od dalšího svého strachu a svých nároků a netlačit nějak na druhé, dát mu svou důvěru a nechat ho být, nevnucovat svou vůli. To je často pro druhého schůdná a nejkratší cesta, aby on poznal sám Cestu svou.

Když já ustoupím ze svého chtění, čili z jeho Cesty a nechám ho žít, nepřekážím mu, může také on žít! To je pomocí vzájemnou, pro oba, každý se vždy něco učíme, něco překonáváme v sobě anebo vně. Já se oprostím od strachu a on získá svou potřebnou zkušenost a rychleji zraje dále k své budoucnosti.
Pokud se čaker týká:

V prvé řadě potřebujeme dojít ke své srdeční čakře - uplatnit ji a dát prostor druhému, ale i sobě. To je pravá Láska.

Kde je láska je zdraví, někteří lidé nemoc neznají!! Není pravda a je jen mýtus, že člověk má odejít do hrobu se zhuntovaným tělem. Člověk tělesně umírá, když je jeho úkol vyčerpán a jeho předplatné na návštěvu na Zemi skončilo! Může mít a má opustit svou schránku takové kvality - zdravé, jakou obdržel, pokud se o ni dobře staral. Měl ji půjčenou! S rakovinou či AIDS anebo bez nich je čas stejný, jen si ho jedinec zkomplikuje..

Předplatným je Dharma a Karma. Čas stanovený k pobytu je daný. S Bohem se nesmlouvá a to že něčemu nerozumíme, neznamená, že Stvořitel se bude přizpůsobovat svému stvoření. Je daleko příjemnější nebýt na Zemi, být Výš a Blíž k svému skutečnému Domovu....

V nitru přestane burácet jako na Obr. a v dáli zasvitne a do nás zazáří stále větší světélko, které nám bude vše čím dál tím víc "osvětlovat".

Rakovina - sk. 3.

7. června 2009 v 15:51 | LoV. |  Esoterika

Poznámka:
sk. - označujeme konec jakéhokoliv Celku, zařazeného do Kate: Esoterika.
Označení slouží jenom pro orientaci, aby bylo poznat, odkud kam jsou návazné články a kde už ne.
..............................

V 90% je zjištěno z výzkumu, že touto nemocí onemocní lidé, o kterých jejich okolí, které je dobře zná, říká:

jaká nespravedlnost, to byl přítel ten pravý, pro všechny ostatní, snažil se a pomáhal.
Ovšem Rakovina si to nemyslí. A přesto vše lidmi řečené - šel špatně, nešel svou Cestou.
Není totiž možné, aby někdo vůbec jakkoliv onemocněl, je-li v harmonii. Pokud to nevíme my hlavou ani srdcem, máme smůlu a potřebujeme se vyvíjet víc. Jestli nechápeme, že by nám pomohlo se řídit Zákony pro stvoření od Stvořitele, pak celé Stvoření je citlivé a funguje tak dokonale směrem k nápravě, protože ono to ví, má to v sobě dáno.

Bible říká, že můžeme hřešit proti leckomu - ALE:
"Proti Duchu Svatému hřešení nebude odpuštěno".

Co učinil ten přeobětavý člověk? Ten, který se nyní potýká s rakovinou?
On vlastně hrubě dlouhodobě vytrvale přestupoval duchovní Zákon. Zákon jež hovoří o možnosti pro každou bytost:

"o rozhodovaní a svobodné vůli dané člověku, ať už se rozhodne jakkoli. Vždy to je jeho věc, jeho cesta a jeho vývoj. A špatná cesta je přece jen jeho cesta".

Onemocnělý ale bránil jeho naplnění. Bránil přirozenému běhu možná karmy atd. .. Bránil vývoji jiného člověka, rušil a či odstraňoval "překážky", tedy učební materiál, bez něhož nikdo nejde dál a výš.

Tito lidé se brání poslechnout řád panující v Přírodě, jejíž jsme součásti!

Není to příroda, kdo vládne, jak se rádoby falešně říká. Ona je také pod Mocí Jediného. To si je potřeba intenzivně ujasnit. Ona nemá moc. Ona se chová tak, jak je ji Jediným určeno.

A rakovinou onemocněvší lidé se vzdálili od Jednoty, tím i od společné zdravé pozitivní živoucí energie.

Proč?
No kvůli svému přesvědčení, kvůli svému myšlení, díky vlastnímu mozku, svému panovníkovi, kterého poslouchají už zcela automaticky, svůj rozum. "svoje, moje, můj..."
Jeho povýšili na Pána a tak se vzdálili od přísunu živin pro sebe, od energie pro celé stvoření, pro zvířata, rostliny, nerosty, člověka. Proto jeho zdravé buňky umírají. Rozmáhají se tam svéhlavé buňky, které neposlouchají daný řád, které tím ukazují, oč jde. Tělo hovoří a napovídá.
Umírá naše tělo následkem toho jednání a živoří dlouho či krátce. A my máme sice další možnost, poučit se jindy, ale ne v tomto těle. Zabývat se více sebou, ne druhými přespříliš.

Fialová - sk. 2.

5. června 2009 v 18:22 | LoV. |  Esoterika

Korunní čakra, ta se také týká témat červené a modré, které jsou více schované a nejsou vidět.
Je-li tento fialový "člověk" v harmonii, je úžasný a má přímé duchovní napojení. Ne nadarmo mají kněží a jiné duchovní osobnosti fialová roucha, někde i soudci aj.

Fialová znamená dar, přináší jasný pohled a povědomost o tom, co je harmonie, takový stav:
aby mohl být vedle sebe beránek a vlk. Je to ráj.

Mají jasný pohled a cítění pro to, co je ráj, nejraději by ho snesli na Zem. Je to barva služby, ochoty, pomáhaní druhým, víry, která mě vždy plní novou nadějí.

Její uplatnění, vzhledem k barvám u spodních čaker, je velmi obtížné. Oni velmi moc chtějí pomáhat druhým a zapomínají na sebe. Slouží do úmoru, nakládají na sebe břemena druhých a už dávno nevidí, že ti druzí jsou stále silnější než oni sami. Co vidí je to, že jsou hodně sami, všichni je cestou předběhli a ani se neohlížejí, hopkají si lehce bez těžkých břemen před ním služebníkem a ani je nenapadne, zda on za nimi to ještě zvládá.

Ten člověk ví, jak vypadá harmonie a že tam, kde je takový stav, se nekřičí.

Co se ale stane, když ta červená, ten hněv se zastaví, drží se v nitru a dlouho jej ovládají a dusí v sobě? Protože jsou napojeni na velkou sílu, a právě přesto - stále jsou jen lidmi.
...

Co dělá "fialový člověk" špatně? Nese těžká břemena možná mnohem silnějších lidí, než je sám, jiných. A tím jim brání porozumět a poznat jaké to břemeno je, tu starost aby ji mohli vůbec také poznat. On už si to ani neuvědomuje co za ně nese, druhý to také nepozná, mine své šance a koneckonců pak umírá. Oba umírají, oba činili "špatně". Naskýtá se příliv pocitu nevděku od světa či odjinud provázen otázkami:

vždyť tak hodně a všude nestraně a nezištně a cele přicházel fialový človíček a pomáhal. Tak chtěl. Tak si to přál, tak moc hodně, ….

A to je silné ego. On chtěl. On se měl vzdát žít za druhé, měl je nechat být jít svými cestami. Měl chtít NECHTÍT. Ale nepochopil své nepochopení. A může se cítit ukřivděn? Ukřivdil si sám.

Modrá - sk. 2.

3. června 2009 v 21:30 | LoV. |  Esoterika

5. a 6 jsou čakry modré.

Krční čakra hovoří o důvěře, komunikaci o tom, že získám-li pocit, že se mohu na někoho s důvěrou obrátit, řeknu mu také já, co mám na srdci. Je to barva, která vyjadřuje moudrost, intuici. Pokud funguje správně, nemám strach projevit svou kreativitu.

Vyšší čakra na hlavě má zřetelné mimosmyslové dary, např. Intuici. To je něco co mám a nevím odkud, současně vím, že jsem to nenabyla učením. Má ji ten, kdo poslouchá svůj hlas intuice a má odvahu ho poslechnout navzdory tomu, zda si o tom onom myslí, že je to dobré či nikoliv. Když poslechne, pozná že udělal správně.
....
Negativně:

při nesprávné funkci obou modrých čaker se člověk stahuje do ústraní. Nezajímají ho témata běžných rozhovorů, nechce jen klábosit, protože on skutečně vidí podstatu a ostatní mluvení je pro něho zbytečná ztráta času. Ale pak je sám, stále více nemluví, nedůvěřuje, potlačuje co cítí i ten svůj vnitřní hlas.

Je to barva pokoje a míru a on aby ho - klid- si zachoval, jde životem, mlčí a o to víc sebe zraňuje.
....
Tato královská modř inkoustově až načernalá, má prvek barvy červené. A 6. čakra. se proto nazývá Královská, ne nadarmo, neboť to je barva skutečných králů a když naslouchají své intuici, dovedou co vědí předávat dále. Jde o harmonický rozvoj.

Je to také barva hlubokého osamocení ve smyslu, že mi nikdo nerozumí, že jdou všude proti mně a způsobuje to takovou bolest, že člověk může až chtít odejít ze života. Jde také o to, dát takovým svým vtíravým myšlenkám formu a to je těžké.

Zklamal-li se takový "modrý člověk", je hodně uzavřen, své myšlenky nechce vyjadřovat, je jimi zcela zahlcen, nemůže spát.

Hlavou těmto lidem běží úvahy a otázky:

jak to, že jsem to nedokázal říct, vím že jsem to myslel dobře ...

Prvek červené působí, že to dlouho nevydrží a projeví se to tak, že z mlčícího člověka se náhle stane řvoucí na okolí. Červená je barva akčních. U tak vždy tichého člověka by to však nikdo nečekal. To mluví o velké citlivosti, která přesáhla únosnost a teď se to z něj chrlí ven. Hovoří to také o tom, že tuto rovinu nezvládá, ačkoliv již něco z ní v sobě má.

Je to poslední barva a čakra, která může obsahovat bloky!

Vyšší nemohou mít blokády, mohou být pouze nevyvinuty.

Barvy dosud řečené

2. června 2009 v 17:05 | LoV. |  Esoterika

Nejprve musíme zvládnou jmenovaná úskalí a teprve pak mohu vyjádřit adekvátně Pravdu mého Já, teprve pak dokážeme druhým přiměřeně říct pravdu do očí, tak aby ji mohli přijmout. Jinak jsme logicky závislí na materiálních zdrojích, bojíme se o ně, o práci od svého "hodného" šéfa. Jak ustát materielní svět?

Když nemáme zvládnutou červenou, nejsme si jisti, že někdo pochopí mou pravdu, nevěříme si, že sami dokážeme přežít, skloníme hlavu a budeme mlčet. A to je o neupřímnosti, o strachu a ne o našem srdci.

Oranžová a žlutá: jaké to bude, když nezvládám své povinnosti, ale jsem závislá na podmínkách ve kterých žiji? I tehdy nařeknu člověku svou pravdu do očí, mám strach a skloním se. Moc a autorita je něco, co každý přirozeně vlastní, co mám a nikdo mi to nevezme, tak nemusím používat moc a sílu na to, abych musela obhajovat svou pravdu. Nemusím se pachtit po mocném postavení dříve, než se odvážím jednat podle své pravdy. Když si nejsem jistá svou pravdou a budu mít určitou moc, udělám na jiného bububu, vždy je tu možnost, že on také udělá na mně bububu. Ale - co když to udělá dřív a víc a já se leknu .....

Zelená: protože srdeční čakra mluví o prostoru, souvisí s tím i jeho hranice. O tom jak velký prostor potřebuji, abych naplnila to, co mám ráda, kde mám hranici. Když si neumím svou hranici vytýčit, pak jsem vlastník takové zahrádky, po níž se prohánějí davy. Dnešek a hlavně "včerejšek generace 50 let" razil heslo:

urvi co můžeš, jinak okrádáš rodinu, jsi hloupý a udělá to jiný. A lidé stavějí plůtky skutečné i symbolické a chrání to svoje. Ti co jdou kolem, podél vysoké zdi, za níž není vidět, podél ohrad odkud vychází jen chlad, řeknou si, to není moje cesta.

Pak se ale může stát, že nevytyčí žádné hranice. Jste a chcete tu být oproti výše psaným, pro všechny lidi a kdykoliv.

Ale svět, v němž žijeme, neumí využít prostor bez hranic. To je druhý extrém, kam se dostali "lidumilní lidí". Co se stane? Jedni ostatním řeknou:

"podívejte, to je hezká zahrádka, pojďme tam"

a přijdou a dupou sem a tam, utrhnou kytičku pro ty svoje "potřeby". A z naší krásné zahrádky je holá pláň. My jsme zahradníky na své zahradě, dřeme tam ještě pak, když odešli, už ani nespíme, ale stejně tam nic neroste. Najednou zjistíme, že tam nikdo ani nechodí, že už pro ně nemá cenu a přitažlivost. My jsme svým počínáním určili její cenu, její žádnou hodnotu. Špatně jsme to udělali.

V tomto Světě nemůžeme odstranit hranice. Člověk který si neváží sám sebe, nemá své ocenění a dělá víc než druzí, se nemůže divit, že ani oni ho neoceňují. Možná v rodině potřebujeme víc peněz. Ony jsou symbolem, jako souhrn toho, že si vyměňujeme energie tím, co jsme vytvořili navzájem a nabízíme to a zase naopak chceme to, co vytvořil druhý, co nám dělá radost. My jsme to ale svých jednáním ztratili. Už nemusíme osobně jet za určitým člověkem, abychom si vyměnili své produkty. Nemáme ostatně na to. Je to pryč. Nemůžeme si vzít to, co on umí. Své jsme rozházeli jen tak. To se vyjadřuje slůvkem "sebeocenění".

Zda někdo staví vysoké hradby, či zda-li je moc pyšný, anebo nestaví žádný plot - to vše je jen na něm. Jediný správný způsob jak nabýt rovnováhy je dělat to, co mám rád, pak si svého díla vážím, ono mi přináší už moji činností radost, dávám se do toho plně, chci vidět, že i druhým to přináší radost, jsem kreativní. Vytýčit svůj symbolický, alespoň nějaký nízký plůtek, je vždy nutné. A na něj pak zavěsit cedulku: návštěvní hodiny u mně jsou: "od - do". To jistě vyvolá útoky těch, kteří sem dřív chodili jen tak, ale dá vám to čas, aby na vaši zahrádce zase něco vyrostlo a rostlo, dokonce abyste si užívali i odpočinku, neboť proč pracujeme, abychom pak mohli z toho něco mít, zajet si někam, vidět něco atd.. Zelená je hodně důležitá barva. Je barva harmonické lásky na světě. V reálném světě.