Pochvalte kytky, když kvetou, poděkujte stromům na procházce, že rostou,
těšte se ze zpěvů ptáků, že je můžete ještě slyšet..
je mnoho a mnoho krásy na Zemi a můžeme ji denně rozšiřovat svým přispěním.

Ledový vrchol - sen 2.

8. března 2009 v 22:05 | LoV. |  Takový sen
Ocitám se k večeru u své babičky.











Dědeček je, ale dnes ho nevidím. Setmělo se, avšak ještě je vidět zahrádku před domkem, domečkem staršího typu. Za domkem je odděleno samostatné staré WC jako dřevěná boudička. Musím tam zajít. Vede tam oplocení a úzká cestička mezi pletivem k němu, dál pak lze vstoupit asi brankou do zadní části za domem, do zahrady, kde nevím co roste a kde je už značné šero až tma. Jen v představě si mohu něco nejasně vybavit. Je tam jistě tráva, stromky, možná i políčko či záhonky k pěstování zeleniny a tak nějak.

Něco se stalo, nesmím na záchod. Babička si to rezolutně nepřeje! Ale dost se mi chce a vím, že na malou. Mám oblečeny kalhoty na zip, s kapsami vpředu, dost velkými i hlubokými. Někam navíc pak spěchám. Venku se objevuje babička, moje milé sluníčko, ta velmi přátelská vstřícná laskavá bytost. A ona mi zakazuje jít tam. Nemohu uvěřit. Nemohu uvěřit ani svým uším, jsem v šoku, jímá mne zlost a vztek, no něco takového snad není možné - zakázat použít záchod.. to svět neviděl. Ani mi neřekla proč, ale já mám ihned vymyšleno. Všechno se ve mně zvedá, vzdouvá, zuřím v nitru. Kašlu na to, když je to tak, jdu před barák, ať se dívají třeba i sousedé, ať se dívá kdo chce, prostě musím. Nemá mi to dělat. A hned si na usmířenou pro sebe říkám, vždyť to nebude tak dlouho trvat, možná v té tmě si mně ani nikdo nevšimne. A já se nebudu trápit, či hůř si moje tělo pomůže jak umí i proti mé vůli, no tak to tak nechci.

Otáčím se zpět zády k budce, po pravé ruce míjím baráček, jak se rozhodně a vztekle přemísťuji před něj a vím, že spěchám, nemám na výběr vlastně. Tam u dřevěné budky není naprosto žádný prostor na udusaném chodníčku, kam by se dalo.. Dojdu asi 5 m před dům, k přednímu sítění plotu, v příšeří si dřepám a už, už se svlékám - tedy maličko, kolik nutno, když na mne vpravo od sousedů zasvítí naplno a přesně přímé silné světlo baterky. Také mne rozzuří, že mne nenechají na pokoji a i oni se mi pletou do života, nyní když se mi to fakt vůbec nehodí. Ještě naštěstí oblečená, se rychle zvedám z podřepu, jakoby nic. Znám je. Dívají se zprava pár metrů ode mne přímo na mne, oba. Kde se tu ve tmě vyloupli nevím, byla jsem ostražitá. Co teď, no tak to je pasé, to si nemohu dovolit, co budu dělat?. Kdo mi pomůže?. Kam se schovám a jak stihnu to co pak mám, jak stihnu odejít na čas?.

Mám nesmírnou a dosud nepoznanou zlost na svou malou babičku. Na sousedy. Na lidi. Co si myslí, co si mám nyní počít. Záměr mi nevyšel. Tma už je úplná a protější domek naproti přes cestičku přímo i od jiných sousedů v ní zmizel. Tma mne mohla skrýt, ale nestalo se. Nevyšlo mi to.

Kolem mne se nečekaně z příšeří vyrojili 4 moji známí! mladí asi třicátníci, mojí vrstevníci a přátelé. Tak nejsem sama, přišli mne podpořit, zajímavé. Nějak vím že je neznám, ale teď je znám. Pobízejí mne, abych už šla, čas se navršil. Kam jdeme - nevím, ale vím, že někam ano a s nimi mi to půjde lépe. Nemrmlám a dělám vše pro rychlý odchod odtud pryč. Už teď se cítím lépe, že oni známí jsou. Že jsem tu nezůstala se svými trápeními tak sama. Honem utíkám téměř, vběhnu do domku, tam beru co se mi vejde do kapes a plním si je. Sama se divím, co považuji za nutné. Obě kapsy mi přetékají řetízky, korálky, ozdobami a takovými blbinkami a kolik jich musím oželet, vůbec je tedy nevybírám, co vezmu budu mít. Kamarádka mi je pozastrkává, pomáhá mi urychlit průběh dění, zip mezi kapsami povoluje, rozepíná se mi, aby se mi jich tam více vešlo, nechávám ho tak, z kapes mi vše přetéká, něco se i natrhlo, zastrkávám to zpátky vše halabala dovnitř kapsy, co to jde. Přímo si je nacpávám. Uvědomuji si svůj neupravený vzhled, i to co dělám, ale nemohu to nyní změnit. Potřeba tělesná trochu pominula, nyní to bude muset počkat bůhvíjak dlouho, tak se na to snažím nemyslet. Ale ten zip by bylo lepší, kdyby ho nikdo tak neviděl, protože kdyby se mi povedl zapnout, zase by mi vypadly čačinka. Jedna z okolních přítelkyň svlékla svůj lehounký svetřík světlé barvy a lehounce mi ho převěsila přes má ramena a vpředu mi tak přikryl poněkud rozjetý zip. Rozhodně jsem spoléhala na to, že svetřík bude alespoň odvádět pozornost od mých rozepnutých kalhot i od kapes a tím se to zamaskuje. Ten nedovřený zip. Trochu mne to trápilo. Ale kapsy rozhodně nemám v úmyslu ani trochu odlehčit, naopak - kéž by se tam dalo narvat mnohem víc!

Vláčíme se téměř vleže po urputně kolmém svahu zapadaném bílým sněhem vzhůru. Nohy se boří, místy ujíždí zpět ve své stopě, vydobytém schůdku vytlučeném chodidlem do sněhu. Dívám se a vidím, jsem už poslední, všichni jsou daleko přede mnou, téměř na vysokém vrcholu anebo někteří mi už i zmizeli s obzoru. Jsou pryč. Měla bych přidat, abych je dohnala. Na kapsy moc nyní pozor nedávám, ale stále o svých špercích a pokladech v nich vím. Chladno mi kupodivu vůbec není. Ruce v bílém mrazivém sněhu nezebou. Nyní je šero, spíš den. Konečně jsem nahoře. Kdy byla noc, kdy se rozednívalo - jindy. Dnes ne. Přenesli jsme se z večera přímo do času, kterému říkáme "nadránem".

Sedím na vrcholu na sněhu. Jsem asi znavena, nikoliv zadýchaná, nikoliv tělesně unavená, jinak. Někdo z mých "průvodců" mne pobízí, abych šla za nimi, abych je dohnala, abych přidala a vidím, jak jeden z mých neznámých známých zmizel za vrcholem. Pak i další. Udělám k vrcholu také svých pár kroků a dívám se. Hledím hluboko dolů, tak několik stovek metrů, maličký člověk tam stojí, je celý, seskočil a já mám udělat totéž. Sráz je na této straně jako vytesaný do ledu, je hladký a lesklý jako sklo. Moc se mi to nezdá vhodné. Lehám si na břicho, pravou stranu těla sunu do prostoru nad rokli a zkouším ve své obrazotvornosti, jestli bych se nemohla nějak pomalu sesunout dolů a současně stále držet nahoře za hranu hory. Ne, tak to teda opravdu nepůjde. Když se pak budu muset pustit, nevidím sebe v pořádku, jako toho človíčka dole. Jak se tam mohl dostat. A proč teda lezl nahoru, když je teď tak hluboko pode mnou. Nějak to nechápu. Dívám se na své nohy - holé a uvědomuji si, že suším své kárované - pepito hnědavé kalhoty hezky volně rovně rozložené na sněhu na vrcholu tam, kde lehce klesá na opačné straně od hrany vrcholu, tam kudy jsem přišla. No jo, bylo vlhko a urousala jsem si přece spodek nohavic!
Jsem tu sama a neoblečená pořádně. Vstávám z břicha do stoje, pak se pomalu shýbám pro dlouhé kalhoty, opatrně bez pokrčení nohavic je na sebe pomalu nasouvám a zapínám, samozřejmě kromě zipu - stále nejde kvůli přeplněným kapsám. Trochu pomýšlím na to, zdolat tu sklovitou ledovou hranu a nějak se spustit dolu. Ale proč, když jsem vylezla nahoru.. Jediné, co bych viděla jako důvod je to, že já jsem tu a ostatní jsou tam. Ale je to pádný důvod, tak riskovat?

Nemyslela jsem si u babičky, že spěchám sem, že toto je cíl mé cesty, kvůli kterému jsem se málem na ni utrhla, a vůbec jsem nevěděla, kam že to mířím, aniž bych věděla v mysli, v představě, kam že to dojdu. Nyní tu stojím sama na vrcholu bílém pod šerou oblohou, o které nevím kde začíná a kde končí. Není ani světlo, není ani tma. Nejsou tu ti, kteří mi přišli pomoct ve chvíli pravou, jsou kdesi a jen Bůh ví nyní kde. Zmizel hněv, zmizeli průvodci a dokonce i pozemské potřeby těla.. stojím a přemýšlím. Co to vše znamená?.. Jsem rozčarovaná.

[a jako u Minulého snu - i tentokrát si řekneme rozbor z pohledu astrálního-mentálního-duchovního příště]
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama