Pochvalte kytky, když kvetou, poděkujte stromům na procházce, že rostou,
těšte se ze zpěvů ptáků, že je můžete ještě slyšet..
je mnoho a mnoho krásy na Zemi a můžeme ji denně rozšiřovat svým přispěním.

Prosinec 2008

Energie hmoty, ne-hmoty

28. prosince 2008 v 23:38 | LoV. |  Esoterika
Když si uvědomíme, že hmotu lze rozložit na atomy a dál na ještě menší částice okem nepozorovatelné, kůži nenahmatatelné, čichem nečichatelné, sluchem neslyšitelné v jejich aktivitě atd., pak to co je těm malinkatým částečkám společné je jejich neustálé relativné rychlé kmitání. Tyto stavební kameny jsou základem našeho těla jež je v konečné fázi pozorovatelná jako buňka, přesto naplněná vlněním o různých frekvencích.

Lidské tělo vyzařuje jak známo elektromagnetické vlnění, my můžeme pozorovat přímo a častěji přístroji tzv. "barevnou zář" okolo něj, auru. Toto chvění je jemné, neviditelné a tak intenzivní, že je v prostoru kolem nás, ale i v nás.

Meridiány jsou akupunkturní dráhy. Na "drahách - spojkách" jsou tu a tam body, centra, jež fungují jako každé křižovatky známé z běžného života - pro předej energie dál jistými směry.
Tělo není jen to co vidíme, ale obsahuje složitý systém vibrujících zmíněných center, buněk neviditelných i větších atd. Vždyť oku nejsou dostupné k vidění ani ony a přesto díky popularizaci o nich nepochybujeme. Naše vědomí se rozšiřuje a mnozí už nepochybují ani o dalších "neviditelných" věcech a jevech. Hlavní velká centra se nazývají čakry. Patří k nim určitá barva.

Tato centra vibrují na jim zcela určité vlnové délce. Pro tu jsou dostupná a přijímají jen tento rozsah energií, mohou ji samozřejmě také vypouštět, může tudy unikat a vyrovnávat nabíjení anebo dokonce docházet k nepotřebným ztrátám, což se na fyzické rovině projeví potížemi až onemocněním. Někdy jde jen o dráždivost a charakterové výkyvy, trvá-li stav déle, projeví se běžným fyzickým oslabením a následným onemocněním, nebo náchylnosti k infekcím apod.

Můžete si představit, že pro vnik mikrobů se změnou kmitočtu otevírají dveře pro vstup, jakoby se změnila potřebná ochrana, či heslo apod..

/Metaforou může být např.: trezor na klíč, heslo, přístupovou kartu apod. Když je překážka odstraněna, zabezpečení zmizí, je otevřen a útočník může vstoupit../.
  • Čakry
Nejznámějších 7 čaker jmenovaných dle těla odzdola vzhůru:
1. kořenová čakra - červené světlo
2. čakra - oranžové záření
3. čakra - žluté vibrace
4. srdeční - zelená frekvence
5. krční - královské modré vlnění, jako inkoust pro ty co jej pamatují tmavě modrý - indigo
6. duchovní oko - fialová barva
7. nad hlavou - fialkový nádech

Pak jsou i další čakry, 8. a 9. Jsou také nad hlavou, ale obvykle jsou zavřeny a nefungují u lidí dosud jak mají. Jsou příslibem do budoucnosti až lidstvo více dozraje.
U světců je dnes funkčních minimálně 8. čaker!
8. čakra nad hlavou - vypadá jako zlatá svatozář. Právě tak jak ji umělci "vidoucí" naznačili u svatých na obrazech a u soch!

Zapeklité ráno .. 1.část rozbor

17. prosince 2008 v 13:42 | LoV. |  Takový sen
Příběh ve snu je psán v 1. osobě, takový podobný sen může zažít leckteré "já" - čtenář osobně. Vystupuje zde žena, dítě zjevné a druhé v myšlenkách, vozka s koňmi, ženy, lidé, děti, slepice. Odehrává se to na dlouhé cestě, která má několik etap, měnících se úplně a naráz ve všem. Období časové je ráno, "počátek" dne - vyměřeného času. Zde se kryje sen a skutečnost.

Světský výklad: má a bude mít dvě děti. Jedno bude na dosah po celý její život, druhé bude spřízněno v myšlenkách a skrz přístroje umožňující komunikaci, sdílení myšlenek.

Její život povede nahoru, dolu a později vyrovnaně jakoby po rovině. Bude mít několik svérázných a odlišných etap v jiných prostředích - stěhování.

Bude někam mířit, ale cíl světský se nekoná. Bude často cestovat hromadnými prostředky, do kapes bude mívat hluboko, ale nebude si toho nijak zvlášť vědoma.

Kolem sebe bude mívat rozmanité prostředí: louky, zahrady, pěšinky s křovinami, podchody, nástupiště. Hloučky lidí obou pohlaví a skupinky dětí.

Podstatnou myšlenkou, kterou má utkvělou v hlavě, je škola, ku které míří coby symbol vzdělávání. Ještě daleko před koncem cesty, k němuž sen nedošel, bude mít na mysli potřebu rozšiřování základních informací. To je někde vpředu, v budoucnosti.

Dočká se času, kdy lidé budou vyburcování k ochraně životního prostředí a zvířat. Kdy se budou dokonce divit těm, kteří o ekologii neusiluji.

Někde ve svých zákoutích, o nichž ani neví, které povykouknou v hovoru s jiným člověkem o rodině, bude nosit obraz někoho. Ačkoliv po své životní cestě se bude ubírat podle sebe, mezi ostatními.

Když bude potřebovat praktickou pomoc, najde se vždy někdo "cizí" kdo nabídne nezištnou pomoc jako samozřejmost a zmizí, bude to starší žena, které na srdci leží rodina a její členové. Když bude potřebovat najít cestu a nebloudit, neztratit se, objeví se Muž..

Ostatně není ve snu vůbec tak sama, po celou cestu šla ruku v ruce s nejbližší sobě bytosti. Vlastně nebyla a nebude sama.. Je tu také skrytě i celá základní jednotka rodiny: žena matka, muž kvalitní, dítě rušící pocit osamění - ale symbolizují mnohem víc.

Příště bude Mystický výklad symbolů uvedeného snu.

ABESUZ - Ikonky, Znaky, Symbol

5. prosince 2008 v 22:23 | LoV. |  Astro esoterická společnost a Zdravý styl
Ústřední Web: Hlavní strana

Upřednostníme jazyk:
Zlatý znak
Ikonka rychlá
Ikonka pomalá
Černý znak
(volba: černý nebo zlatý, aby se hodil na každý podklad)

Znak barevný
Logo - Vesmírná víla
Význam písmen ve zkratce ABESUZ
A - Astrologie, od "A"
B - Byliny, Brožury
E - Esoterika, Enormní, Extrémní, Evoluce
S - Samostaně sám sobě, Služby
U - Učivo, Učení, Universum
Z - Zdraví, Zdravý styl, po "Zet"


Astrologický - Pro objednávky Horoskopů


Logo

.................................................................................................................

Ikonka pro návštěvníky, vede zpět na tento blog odkudkoliv


Zapeklité ráno - prostý sen

5. prosince 2008 v 21:47 | LoV. |  Takový sen

Bolí mě zub vlevo nahoře, ale přece jen usínám.

Je ráno, moji oba kluci - synové se vypravují do školy na 8 hodinu. Dívám se naproti na zeď na nástěnné hodiny, osmá se blíží. Červené obdélníkové hodiny, tak dobře nám známé. Stále mi odměřuji čas a nutí do dalších povinností. Kázeň především. Oba už musejí jít do stejné školy, čas se naplnil.

Vycházíme s Peťou z domu, je 7:15 h. Zběžný pohled mne ujistil, že se čas zřejmě vrátil, dívám se znovu. Tak to je dobré, hezky to stihneme.

Jdeme z Místku po cestě od Místku, jsme na "dálnici" ve směru na Hukvaldy a pak co nejrychleji spěcháme ruku v ruce, polevé straně míjíme moji školu Julia Fučíka, kam jsem chodila jako dítě. Myslím si, co tu na té cestě mimo město děláme, jak jsme se dostali zpět blíž k našemu baráku a mé škole a jak daleko to ještě mám s chlapcem do Frýdku do jeho školy. Kam nota bene v životě nechodil nikdo z nás! A nyní vím, že tam chodí.. Moc se nedivím, nemáme na to čas, hlavně musíme jít, rychle jít. Je to asi tak 3 km a do kopce městem jedním, pak druhým /to souhlasí/ a když s sebou hodně hodíme, on tam přijde včas. Vybavuji si v duchu jeho neexistující školní budovu, přímo ji vidím, jak je pevná a jako soudní budova, majestátná, stará kvalitní stavba, tmavá, s čelním vchodem od cesty, přímo z chodníku, metr od projíždějících automobilů, pár schůdků a bude uvnitř. Mám zřetelnou vizi školy, která tam není a nikdy nebyla a v budoucnosti - to už také dnes vím, že ani nebude. Ale dnešní ráno to vnímám jinak a vím něco jiného. A tak jdeme. Později se nad tím zamyslím, plánuji si v duchu!! Syn je ještě malý a musím ho tam dovést, nemůže jít sám. Druhý s námi nejde, je o rok starší, ale v toto dnešní ráno mi to do hlavy vůbec nepřišlo. Jen podvědomě vím, že je ještě druhé dítě a že si dnes poradí snadno sám, že je přece starší..

Ta škola, do které tak hodně pospícháme je mimo onu dálnici ve městě. Jsem pod časovým tlakem a hárá mnou pochybnost, zdali se raději vrátit, či jít dál kupředu touto, jak se ukazuje stále více, neznámou mi dosud zkratkou! Ne nemáme čas na návrat. Nemůžeme mrhat minuty, zbývá nám jich tak 30. Musíme pokračovat vpřed. Určitě se to za chvíli vyjasní a já budu vědět, kudy že to jdeme. Doufám, protože momentálně bloudíme. Promítám si nyní nejasně v hlavě cestu, po níž ku škole chodíme a ani nevím, jak na ni navázat. Jak se k ní dostat, kde jsme? Spěcháme dál a náhle bloudíme zcela neznámými pěšinkami, jedna vede do kopce, porostlého loukami a zelenou trávou. Na jeho vršíčku jsem nečekala podívanou, která se před námi rozevřela. Je tam několik mužů - vojáků?. Stojí tam úplně nazí jak je "bůh" stvořil, bokem k nám, jak se k nim přibližujeme pěšinou. Vedle nich na ranní trávě je hnědavá deka a oni se u ni zvolna oblékají. Blížíme se a já s divnými pocity, ale nechci nápadně měnit směr naši chůze, s ohledem na syna i na muže. Spíš dělám, jakoby to bylo téměř běžné a respektuji je. Jsou zcela zabráni do sebe a posledního nevšímavého "sexuologa" jak si je v duchu nazývám, se snažím obejít trošku nevetřele a nepozorovaně ze zadu. Všichni mlčíme. Dívám se k trávníků, hlavu mírně skloněnu a mrmlám tiše omluvu do nikam, nedávám oční kontakt a dělám, že nevidím, že nemají šaty. A ještě zvyšují naši chůzi k nenápadnému běhu. Bylo mi to za ně krajně nepříjemné a poté co jsme je minuli a vzdálili se tak na deset metrů už nemohu ubrzdit vnitřní napětí a oba pádíme dolů z kopce, pryč od nich úzkou pěšinou skrz nízkou trávu která ji lemuje. Okolo jsou prostorné louky kam naše oči dohlédnou. A nikdo, koho bych se zeptala, jestli jdeme dobře. Kde jsou lidé? Před námi konečně, tam dále k obzoru a mírně vlevo jsou zahrádky, oplocené, zarostlé stromky podél plotu zevnitř. Tak tam určitě bude někdo, koho se budu moci rychle zeptat jak dál. Spěcháme chodníčkem k nim, ale zdá se mi, že na konci vlevo kam odbočuje a my s nim, něco je. Pociťuji až zoufalost nad tím, jak čas běží a my jsme od školy ještě jistě daleko. A my dokonce ani nevíme jak daleko a kterým směrem se dát. A jestli se vůbec k ní blížíme. Je nejvyšší čas, aby se někdo objevil. Ano, tam jede někdo s vozem a koňmi. Na dotaz mi konečně přibližující a současné nás rychle míjející vozka ujišťuje v mé obavě. Slyšíme jeho slova, že tam dál přes cestičku jsou poskládaná bez ladu břevna a kmeny, které nám zabrání v průchodu. Nepřelezeme je, a je rozbahněná.

Propadám až panice, jak čas běží a my jsem úplně jinde. Asi se vůbec tou moji zkratkou nepřibližujeme k našemu cíli, ke škole. Jestli to tak půjde dál, nepřijdeme včas. Zpozdíme se, ale to se nesmí stát, nechci si to ani připustit. Mám pocit, jako by po mně sáhala hrůza, opozdit se, nevídáno!

Vracíme se rychle po této pěšince zase blíže k zahrádkám, byli jsme vlevo a ony zůstaly po naši pravé ruce a potom za zády. Musíme zpět kousek a navázat na schůdnější cestičku. Proto po radě vozky obracíme svou chůzi zpět a blížíme se k plůtku zahrádek. Jsou krásné. Za jejich drátěnými ploty je vidět tu mnohou péči. Kvetou tam pěstěné květiny a keříky. Naše pohledy těší pestré jejich barvy. Je tam čisto, za plůtky, uklizeno a vykrášleno.

Došli jsme na roh plotu a míjíme ho zabočujíc vlevo, po pravé ruce. Po levé jsou louky a asi kol deseti metrů křoviska šedo-zelená, která lemují s jedné strany tu cestičku, ze které jsme se vrátili.

K mému neklidu, způsobenému míjejícím časem, se přidává nepříjemná nejistota. Konečně. Někdo se k nám blíží a já než ještě dříve než nás dojde, už mu volám v ústrety: prosím Vás, kam dál? Ukáže nám osobně Kam! Přidává se k nám oběma, jakoby to bylo zcela normální, sám nyní jde v protisměru k svému původnímu záměru a vede nás ku kopci, jímž je proražen tunel v břehu, který už je konečně blízko, pár metrů před námi. Nevím kde se tu vzal ten tunýlek, neviděla jsem ho, i když jsem se stále rozhlížela. Vím, že tam jsou vlakové koleje. Dáváme se k němu a za ním doleva, vycházíme z díry tunelu, podešli jsme kopec nad námi a jdeme nyní těsně vedle kolejí a dál stále vlevo, rovně. Koleje běží po pravé ruce. Nějací dva mladí lidé, ona a on, se nahlas podivují, že to tudy nikam ke škole nevede. Nevím kdo se jich na to ptal? Ale oni i přesto mi odpovídali na mé pochyby, no to mne nevytrhli. Nevěřím, musí to vést tam, kam potřebuji. Koleje jako by měly počátek a konec. Dle mne v tu chvíli vedou zleva doprava, ne naopak! A uzavírají kruh. Takový, jak je tomu na točnách tramvají, divné. Kde je náš průvodce, už jsem zase sami dva.

Propadám zase o něco větší niterné nervozitě a volám, kam dál?! Nevědí. Kde se vzali tu se vzali, jsou tu lidé a já slyším jejich záporné odpovědi a nyní je i vidím - skupinku před sebou pod něčím stát. Není tam volné nebe. Pospícháme k nim. Už se necítím tak ztracená. I přesto však zase propadám panice, kvůli utíkajícímu času. Pospícháme se synkem k hloučku. Je tam stanoviště, kde oni čekají na autobus? Můj neklid je až nesnesitelný, v duchu běžím o závod s časem a nevidím východisko jak uspět včas a ptám se paní, asi ku 30 let věku, štíhlé: prosím Vás, kam honem dál? Kam? Kudy? Ona říká, že teď pojede místní autobusová doprava! A já vím, že s sebou nemám ani desetník. Snad mi čte myšlenky, dodává: já vám oběma koupím na autobus lístky, když na ně nemáte! Jsem neskonale vděčná, jedna tížívá myšlenka ze mne padá, momentální situace se řeší a já ještě pořád věřím ve zdárný konec naši ranní chůze do školy. Nevím sice, jak by se to mohlo povést, když tu pospícháme po nějakých neznámých cestičkách a snažíme se co nejrychleji a včas dojít do naši školy. Ale jsem jako v nějaké jiné dimenzi. Nevím jak je možné, že jdeme jinudy a místy, která neznám a přece jsem na ně za ruku vtáhla syna v dobré víře, že tudy to máme nejlepší.. Sahám si do kapes a hledám přece jen, co kdyby náhodou, alespoň nějaké drobné, nějaké mince. Vyndávám ruku z kapsy a vidím, že v otevřené dlani leží jen nějaké maličké kovové medaile, momentálně nám k ničemu. Platit se s nimi nedá. Já to komentuji slovy a sama sobě se divím, když se slyším říkat: jsou na památku, omlouvám se a na peníze ani nečekající pani, podávám pár drobných! Snad šedesát haléřů, pár desetníků, no to sama nechápu co to prožívám.. Vůbec mi nepřišlo po tom v tuto chvíli pátrat. Prostě se děje něco a my do toho vstupujeme a jsme v tom. Snažíme se to řešit a nelogičnost nevnímáme. No konečně pociťuji blaženou Jistotu. Konečně! Tak na jízdenku "máme", autobus je tu, nastupujeme, teď už se to hne kupředu, jistě.. Naděje, ta dobrá naděje.

Překvapuje mně trošku otázka, ač už by mne nemělo v dnešní ráno nic překvapit: máte s sebou svou fotku? Odpovídám ženě: ne. Ale raději se současně šacuji a dívám se, co kdyby.. Vytahuji peněženku!!, otevírám ji a je jich tam více než jedna.. několik fotek. V životě žádné nenosím, no to je zajímavé. Na první je nějaký muž s chlapcem, snad s mým Peťou, kterého právě vedu do té nedosažitelné školy. Asi jsem toho muže už kdesi viděla. Ale slyším se, jak milosrdně lžu té dobré ženě, jak ji odpovídám tak, jak chce slyšet. Celou bytostí cítím, co je jí drahé, když se tak nadšeně a v očekávání na mou odpověď, na tu fotku dívá: no je to rodina. Vůbec ne, vím že na to ty lidi na fotce téměř nepoznávám a nevím kam je zařadit. Přesto jsem řekla, rodina.

Obraz se zcela mění a já se vůbec nepozastavuji nad tímto během událostí. Čekáme s Peťou na odjezd. Vpravo od nás vyvstal, nevím kde se vzal, shluk lidí, šedavých v nejasném ránu. Aha, matka leží tam na své dceři, ta se brání. Děje se to na konci okrouhlého nástupiště. Buď je to železniční nádraží anebo konečná tramvají. Kolem obou žen se srotil dav dětí. To mne zaráží. Jen samé děti. Jinde se vyskytují sem tam dospělí. Také tu asi čekají na vlak. Znenadání dcera prudce vstává s betonové chladné - typuji podzimní - země. Jako by to už stačilo ji i divákům kolem. Je ticho. Nikdo nemluví. Ona v náručí zvedá to, co na ni v onom koutě, kde bylo vidět i trochu travnatého porostu, leželo. Má to dlouhou sukni a ona to nazvedá a pomalu spouští k zemi a staví to obezřetně na ni. Dívám se poklidně, pozoruji a držím svého chlapce stále levou rukou. To něco, co chci vidět, se ukazuje, že má lidskou hlavu. Je to strašně malé stvoření a hlasitě hádavě si to ztěžuje, na koho? na dceru? Ohledy a distanc mi velí se slušně odvrátit a nerušit jejich intimní neobvyklý výjev pro nás ostatní a současně má velká zvědavost mne nutí nějak to nenápadně udělat a podívat se na ně obě znovu a pořádně. Vím že se děje něco divného, a chci vědět co. Chci se dívat, nepozorovaně. Není to zle, je to jen zvláštní, to co vidím a nerozumím tomu. Nikdy jsem matku - ne člověka neviděla. Po očku vidím jak si otřepává hlavičku a křídla! tak jako to dělají slepice. Dcera člověk se na to stvoření shovívavě dívá, je hodná a vlídná k té obtloustlé bytosti a říká: "ale maminko, co to říkáš", .. Zvláštní pohled na ně. Dcera je fakt milá a soucítící se svoji matkou, která moc jako člověk nevypadá. Dcera ale přes vzhled své maminky se k ní jako k milé hodné mámě stále chová, trpělivost by mohla rozdávat.

Na konci nástupiště, vlakového, na němž stále čekáme na ten spoj do Místku do školy, lidé k výjevu, jež byl popsán dělají jakože nic. Nevěnuji tomu žádnou zvláštní pozornost, sleduji je, je to pro ně zcela v normě, hm..

Dál vpravo kam dohlédnu se v pravém úhlu napojuje přímo vpřed, čili vlevo zábradlí. Koleje tam nejsou, nádraží tam končí a za nízkým trubkovým zábradlím je plocha, prostor. Zábradlí je z ležatých dvou vodorovných trubek asi do výše ani ne metr, sem tam připevněné k svislým stejným žlutým sloupkům s kulatiny. Dá se prolézt i přelézt. Moc toho neoddělí, spíš naznačuje oddělený prostor, ale nebrání ničemu. Dá se tam vniknout snadno. Kam zmizely koleje?, rozhlížím se pozorně, tam prostě nejsou. Za tím zábradlíčkem leží hezky v řadě srovnané na zemi slepice, zcela bez života. Ten macatý plný hnědý druh. Ptám se, aniž pohlédnu na člověka, někoho: co se tu stalo, co to je..

Ekologie!! Tak zřejmé, to jsem mohla vědět. Dotyčný to pronesl samozřejmě, jako by to bylo nabíledni a jiná odpověď se tu ani nedala čekat! No ano, jasně, zní mi v uších - ekologie, ekologie.. Pozdržuji se, stojíme, díváme se na ty slepice znovu a ještě jednou. Díváme se s mým chlapcem, hledíme oba. Za celé ráno se ani jednou nijak neprojevil, nedivil, je mým tichým společníkem, je tu. A já s ním nejsem sama.

Ještě jsme tu, ještě jsme daleko a po svých se do školy nedostaneme, musíme tady počkat na spoj. To mi probíhá v hlavě a současně vidím, jak vcházíme do staré masivní několikapatrové budovy školy. Stihli jsme to tak, tak. Hodiny ukazují pár minut do osmé.. už aby ten vlak jel, už abychom tam rychle do kopce do Frýdku došli a už abychom procházeli vstupními dveřmi budovy a vešli dovnitř. Vím, pak se mi uleví. Tam je můj nejbližší cíl, tam musím dovést i syna. Za celou dnešní štrapaci nepromluvil, nezdržoval, neptal se .. šel tam, kam já a vím že nenamítá jít se mnou našimi divnými cestičkami i dál. Vím to. Nemáme problém. Jsme jako jeden, cítíme a děláme jako jeden, nemusíme se domlouvat, není třeba pokynů a už vůbec napomenutí ani pobídek. je tak stejný jako já a je to tak snadné s ním projít čímkoliv.

Kde je druhý syn.. Ani jsme si za to podivné ráno nevzpomněli. Asi nešel zkratkou jako my a už je dávno ve škole! No jistě, ano.

Pootvírám oko pravé, naproti na zdi červené tak dobře známé hodiny nad sporákem ukazují po 7. Je čas vstávat, do 8. už není daleko, je čas jít. Jsem ráda, že dnešní ráno zajdeme do školy v pořádku, naše první cesta dnešní bude osvědčená zkušenostmi a znalostmi z minulých časů a my nebudeme hledat zkratky a nebudeme dělat marné naivní pokusy. Asi nezažijeme toho příliš, ale budeme DNES v pohodě. Je půl osmé, zamykám za námi dveře od důvěrně známých míst a vyrážíme do neznámého otevřeného světa VSTŘÍC tomu, co nám dá.

Rozbor:
následuje příště, zatím se zamyslete, zkuste to sami. Tento sen je plný Symbolů.. Vypovídá o charakteru rodiny, o povahových rysech jejich členů, o minulosti, současnosti a budoucnosti, jak se této rodince bude dařit.. jj.