Pochvalte kytky, když kvetou, poděkujte stromům na procházce, že rostou,
těšte se ze zpěvů ptáků, že je můžete ještě slyšet..
je mnoho a mnoho krásy na Zemi a můžeme ji denně rozšiřovat svým přispěním.

Přátelské

15. února 2016 v 16:20 | LoV. |  Milé větičky
Přátelské slovo nic nestojí
a přece je to ten
nejkrásnější ze všech dárků...
 

Úvod ( dokončení)

1. července 2015 v 12:58 | LoV. |  Mystika
Založil celek na rembrandtovském kontrastu světla a stínu. Věru těžko by bylo najít slovesnou obdobu protikladu, jaký se jeví v třicáté šesté a třicáté sedmé kapitole: Poutník z světa utéci chce a Poutník domů trefil. Když byl spatřil všechny hrůzy smrti a pekla, vylíčené s nemilosrdným dantovským naturalismem, když jižjiž se propadá zoufalý strachem a hrůzou, ocitá se náhle v tak nevýslovné vůni Boží lásky, že až slzy mu tekou z očí samou blažeností.

Tomuto skladebnému prvku kontrastu a šerosvitu je účelně podřízen i princip slohotvorný. V prvé části je jim realistická metoda, vycházející z osobních zážitků a užívající jako tvárných prostředků ironie, satiry, karikatura a grotesky. Osobní zážitky však básník stylizuje i objektivizuje a osobní zkušenosti mistrovsky typizuje.
Slohotvorný princip druhé části je zcela protikladný. Je jím prvek mystický. Prolínání těchto dvou prvků, realizmu a mysticizmu, je typicky slovanské. Komenský je tu v té příčině předchůdcem nejen slavných ruských realistů Gogola, Dostojevského a Tolstého, kteří všichni nakonec v mysticizmu utonuli, nýbrž i geniálního věštce Říjnové revoluce Alexandra Bloka.
V obdobném protikladu je i dvojí slovný výraz. Kdežto prvá část se nikterak nevyhýbá nestylizované řeči hovorové, hýří malířským smyslem a mohutností plastického postřehu i názorové životnosti, je druhá část nesena vroucím, avšak klidným tónem starozákonní dikce. Vroucí tón se však znenáhla stupňuje, úměrně s intenzitou vnitřního světla a s vášnivým růstem mystické lásky, až k hymnickému, žalmickému nadšení v mohutním postludiu, jímž je modlitební Zavírka. Slovní invence Komenského je tu prostě úžasná, a čím více se ji básník dává unášet, tím více se povznáší k výrazu čisté poezie.
I v prvé části je jazyková tvorba a mohutnost stejně překvapivá. Útočnost slovesa vnucuje přímo představu kolotání, zmatku a vřavy, četné assonující dvojice (matení a motání; rvanice a pranice; křičel a řičel; jedni kratochvílili a druzí kvílili) a podařené slovní hříčky _"žravá hryzení zemská" s krvavou ironií narážející na smutně známá "Práva a zřízení zemská"), jakož i ryze lidová úsloví (zlým toho naživeš, věc na dobré vyšla, každý svou píseň hude) aktualizují jazyk Labyrintu na nejvyšší stupeň. Dobové latinismy a germanizmy jsou tu básnickou intuicí omezeny na takovou míru, aby toliko zvyšovaly svou archaistickou paténou umělecký účin.
Ráz druhého dílu Labyrintu způsobuje, že tato lyrická část oplývá přemírou básnických obrazů a ozdob. Vizme na příklad jen toto místo, kde se mísí apostrofa s oxymorickým paradoxem, kontrastem a paralelizmem: Ó blahoslavená porobo, nad niž nic svobodnějšího vymyšleno býti nemůže, kdež člověk Bohu samému se podrobuje, aby jinde všudy rozvázán byl! Ó nešťastná světa svobodo, nad níž otročtějšího nic býti nemůže, kdež člověk samého Boha nedbaje, jiným věcem mizerně se v manství podrobovati dá!"
Ale ani v první části, zaměřené epicky, není metaforická tvorba žádnou vzácností. A jak je rázovitá! Jak odpovídá tvrdé intonaci a dřevorytovému charakteru jejího slohu! O formanech říká, že "duši jejich vždycky na šancích státi spatřil." A když prohlédli stav právníků a mají přejít k theologům, zazdá se Všudybudovi, že Poutník "nábožností zapáchá".
Jedinečná je v Labyrintu živost, ba začasto dramatičnost dialogu. Když poutník vidí pokrytecky se tvářící lidi, zděsí se a řekne: "Však já toto potvory jakési vidím". -"Co, všetýčko, pravíš, potvory?" dí tlumočník a hrozí mi pěstí; "hleď jen skrze okuláry dobře, spatříš, že lidé jsou". - Anebo když Mámil jej marně utěšuje, Poutník vzkřikne: "Ach, mého hoře! Nic-liž pak na tom bídném světě potěšeného nenajdu? Však pak při všem všudy kvaltování a tesknosti plno". Tlumočník dí: "A kdo tím než ty sám, nechutné kyselo, vinen? Když všecko sobě ošklivíš, coť se líbit má?"
Hromadění masivních, výbušných i drastických výrazů a přepjaté stupňování subjektivních reakcí - to jsou jediné barokní prvky v slohové skladbě Labyrintu. Jinak převládá protestantská střízlivost a rembrandtovský magický šerosvit, proměňující všecku skutečnost ve vidinu. Názorová střízlivost a typizační úsilí, kontrastující s barokním subjektivismem, jakož i schopnost vyvažovat protiklady a souměrně členit látku, kontrastující s barokní přebujelostí jednotlivých složek na úkor celku, prokazuje jasně, že Labyrint není dílo barokní, nýbrž klasické. Komenský jako věrný syn doby splatil ovšem také daň barokní módě, v nitru však zůstal věren ideálu renesančnímu.
Myšlenková a filosofická stránka Labyrintu vyznačuje se pesimistickým názorem. Než byl by omyl domnívati se, že tento pesimizmus Komenského souvisí s pesimizmem a melancholií, jež charakterizují barok. U Komenského vyrůstá z vlastního osobního a kolektivního hoře národního. Po stránce filosofické jeví se Komenský v Labyrintně jako nepřítel scholastických abstrakcí a projevuje činorodý smysl pro novodobý empirismus. Metafyzika Komenského prolíná se ovšem s mysticismem, poněvadž Komenský staví po stránce noetické nejvýše poznání náboženské. Jemu je náboženství věcí životní praxe. Dokladem nad jiné jasným je postoj Komenského k otázce sociální: "Srozuměl jsem, že ta vůle boží není; světa tj., převráceného světa křtalt, aby jedni ušperkováni, druzí nazí chodili; jedni přesycením říhali, druzí hledem zívali; jedni kratochvílili, druzí kvílili".
Estetickou cenu Labyrintu správně rozpoznal již současník Komenského, jezuita Bohuslav Balbín: tento popis, říká, zasluhuje největší chvály. Jan Nejedlý nazval Labyrint nejrozkošnější knihou českou. Jungmann připojil v své "Historii literatury české" u Labyrintu poznámku, což jinak nečiní, že je to jedna z nejpěknějších knih celé české literatury. Šafařík chválí "dokonalou, vpravdě uměleckou dikci" a Palacký hovoří o něm jako o "knize milostné" a zdůrazňuje jeho význam "v ohledu vyšší poezie".

F.R. Tichý.

Úvod pokračuje

21. června 2015 v 8:15 | LoV. |  Mystika
Když byl poté Poutník s nelibostí pozoroval (XI-XV) výsledky akademických svobod, pošetilosti filosofů, zvrácenosti filologů, básníků, přírodovědců, matematiků, hudebníků, astronomů a historiků, když vidí přetvářku umravňovatelů, bláznovství Růžového kříže, bezúčelné operace a sekce, nespravedlnosti právníků a nevědomosti doktorů (XVI), zkoumá rady pohanů, židů a mohamedánů (XVIII). Je nespokojen s jejich náboženským životem a naříká nad nemravností i nejednotnosti theologů. Nelíbí se mu ani římská nádhera, ani protestantská roztříštěnost. Tu najde v ústraní malý a posmívaný houfec, v němž se mu zalíbí, stane se sám knězem, ale je vidlemi násilně vyhozen.
Potom jej vedou k vrchnostem, ale i tu nachází jen nespravedlnost, zištnost, surovost a přetvářku. Knížata usedají na vysokých stolcích, kde jich lze dosáhnout jen pomocí jistých nástrojů. Ministři jim drží před očima skla různých barev a podkuřují jim (Kap. XIX).
Od stavu vojenského (XX) se Poutník odvrací, a když ani u stavu rytířského (XXI) ani u novinářů (XXII) nenajde než mámení, marnivost a pošetilost, jímá jej touha po šťastnějším místě pobytu.
Po dlouhém hledání přichází na hrad Štěstěny (XXIII-XXVI), najde tu však jen boháče, rozkošníky a povýšence, zatím co se v síni nesmrtelnosti (XXVII) umístili vedle hrdinů lupiče, tyrany a žháře.
Následujících osm kapitol (XXVIII-XXXV) je vyvrcholením prvé části, jakoby krizí dramatu. Poutník přichází do paláce královny světa Moudrosti, jehož alabastrové stěny jsou ve skutečnosti z papíru. Po hlemýžďovitém schodišti přijde do síně, kde spatří královnu na trůně, obklopenou rádkyněmi. Vtom přichází v skvělém průvodu Šalomoun. Úřednice královny světa vznášejí stížnosti na nepořádky, načež je vydán vypovídací mandát proti Opilství, Rozkoši a Lichvě. Ježto se však zlepšení neprojevilo, přicházejí stížnosti, že mandát nebyl proveden. Komisaři mají prozkoumat, jak se věci mají. Vracejí se s tím, že nezjistili žádnou Lichvu, nýbrž Ourok, žádnou Rozkoš, nýbrž Milost a tak podezřelé osoby byly opět propuštěny. Šalomoun se nad tím pozastavuje a šeptá sousedovi, že se jen změnila jména, zrádci že zůstali.
Stavové světa přicházejí prosit o zlepšení svobod a dostane se jim výsad a titulů. Chudí jsou odkazováni na vlastní přičinlivost. Žádost slavných se vyřizuje v tom smyslu, že budou po smrti ponecháni co nejdéle mezi žijícími a místo drnem mají být přikrytí těžkým kamenem. Vrchnostem povoleno, aby spravovaly své záležitosti skrze zástupce a úředníky. Stížnosti poddaných jsou anulovány protižalobami prokurátorů. Žaloba žen proti mužům vyřešena tak, že bylo mužům uloženo, aby pro domácí klid ponechávali ženám mlčky vrch.
Po tom všem se Šalomoun nemohl již udržet a pln rozhořčení volá: "Všechno je marnost!" a strhává královně závoj. Pod ním se zjeví opuchlý a nalíčený obličej. Poté demaskuje královniny rady a v čele zástupů, jež jdou za ním, odchází. Je však omámen Přívětivostí a Úlisností, Rozkoší sveden k milkování a nakonec klesá do náruče pobožnůstkářů. Vzácní druhové Šalomounovi, proroci a apoštolé, pozdvihují hlasu svého proti takovému pohoršení a jsou za to krutě pronásledování.
Tohoto pohledu poutník nesnese a když byl ještě (XXXVI) prozkoumal stav umírajících a mrtvých, volá pln zoufalství: "Ach Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smiluj se nade mou bídným!"
A tu (XXXVII-XLI) volá k němu hlas: "Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého!" Uposlechne a již vstupuje k němu ten, jenž volal, Kristus, jako host, řka: "Tu jsem sobě zvolil palác. Chceš-li tu bydliti se mnou, najdeš tu, čehož v světě nadarmo hledals: pokoj, utěšení, slávu a sytost všeho". A Poutník místo všech knihoven dostane bibli, místo Všudybudovy uzdy přijímá křesťanskou poslušnost a za brýle mámení dostává jiné, kde sklo je Duch svatý a obruba slovo Boží.
Vstupuje nyní do svatyně čistého křesťanství. Dvojí opona kryje vchod: Pohrdnutí světem a Milování Krista. Všechny zákony jsou shrnuty v přikázání: Miluj Boha nadevše a bližního jako sebe samého!
Nyní nalézá Poutník mír (XLII-LI), nyní nalézá smysl celého života. Krista poznává jako střed vší moudrosti, skrze něho dospívá k pravému pochopení všech věcí. Poutní spatřuje i smrt věrných i život po smrti.
A když dospěl až sem, spatřuje (LII-LIV) slávu Boží domácnosti a Kristus k němu volá: "Pozemskosti užívej, v nebeských věcech se kochej! Vůči mně buď povolný, vůči světu a tělu odbojný! Měj hlasné srdce, ale tichý jazyk!"
Vidění zmizí a Poutník děkuje Bohu horoucí, úchvatnou modlitbou.
.............
V "Labyrintu" projevil se Komenský jako umělec dokonale ovládající svůj nástroj, jako umělec, který ani na chvíli nespouští s oka svůj cíl a který dovede vyvažovat prostředky, vedoucí k tomuto cíli.
 


ÚVOD

6. června 2015 v 21:55 | LoV. |  Mystika

"Labyrint světa a ráj srdce" je nejutěšenější a nejvzácnější dílo J.A.Komenského. A nejen to: v celém našem písemnictví všech dob je jen málo básnických děl, jež by se mu mohla uměleckou hodnotou postavit po boku. "Labyrint" je nám tím, čím je Italům Dantova "Božská komedie". Komenského Poutník, hledající nejvyšší dobro, je typem všelidským jako Cervantesův Don Quijota a Goethův Faust. Poněvadž Komenský spodobnil tento typ způsobem umělecky jedinečným, patří jeho "Labyrint" k literatuře světové.

..............


Umělecká stavba "Labyrintu" je přese všechnu členitost jednotná báseň s takovou osnovou:

Básník vykládá důvody svého putování světem a vypráví (kap. II, III) jak se k němu přidružili Všudybud a Mámil. Poněvadž se poutník rozpakoval v tomto průvodu jít dál, hodil mu Všudybud (IV) na hlavu uzdu z řemene Všetečnosti a udidla z železa urputnosti v předsevzetích. Mámil mu nasadí brýle se skly Domnění, zasazenými do obruby Zvyku. Nasadí mu je však nakřivo. Poutník takto vypraven projde celou říši královny Moudrosti (V-VII) celý ten širý svět, na nějž paní Marnost chce, aby se hledělo, avšak nikoliv vlastníma očima. Poutník však vlastníma očima ostře zkoumá všechny lidské poměry a zakusí přitom sám mnoho zla.


Hluboký pohled vrhá poutník (VIII) do utrpení stavu manželského a rodinného. Poněvadž však napomíná rodiče, aby zanechali opičí lásky a děti, aby zanechaly neposlušnosti, je od obou těch stran zle zřízen. A když se dá přemluvit, aby to také okusil, jsou mu jeho drazí, choť a dvě děti vyrvány smrtí.

Satiricky líčí (IX) život formanský a obchodnický, při čemž s úchvatnou realitou popisuje plavbu a bouři mořskou. Pokrčuje poté v rabelaisovském satirickém tónu, líčí (X) poměry školské výchovy. Brána Disciplína, vedoucí do chrámu učeností, je úzká, dlouhá a tmavá. Každý, kdo vchází, je zkoumán, má-li kovovou hlavu, mozek ze rtuti, aby dobře zrcadlil vnímané obrazy, plechovou kůži, olověné posezení a zlatou kapsu. Potom se žákům vytřou oči, vyfoukají uši, vyčistí nosy a hrdla, vyříznou jazyky a zohýbají ruce. Zkusí se i navrtat hlava a něco do ní nalít. Učení lidé musí mít jiné oči, uši, jazyky a mozky než ostatní lidé. Když však poutník pozoruje učené doktory zblízka, vidí, že mnozí nemají řádné oči ani uši ani jazyky a že mnozí jsou duševně nemocni. Všichni se ženou do knihovny, otvírají krabice jednu za druhou, žvýkají a přežvykují. S počátku to shledávají syrovým a trpkým, později však sladkým a chutným. Ač někteří z té stravy dostávali zdravý vzhled, přece většinou zůstávali hubení nebo jim otékaly hlavy, vše vydávili, bývali zachvacováni mdlobou nesmyslů a předčasně umírali. Mnozí tudíž ze strachu nic nepřijímali, raději se zpředu a zezadu ověšovali krabicemi a cpali si do kapes knihy, nadepsané Slovník, Lexikon, Herbář, Konkordance. Z kapes je strkali do úst a perem na papír. Jiní se spokojovali s tím, že ve skříních opatrovali krabice, poněvadž prý již samo majetnictví knihovny zařazuje do cechu učených. Mezitím za oponou se udalo velké rozmnožení lékárnických kelímků, v nichž se připravovaly medikamenty pro vývoj rozumu. Většinou se však vyprazdňovaly prostě nádoby cizí a naplňovaly vlastní, rozmělňovalo se to, ředilo a míchalo tak, aby se docílilo jiného vzezření. Potom to balili do krabic, nadpisovali krásné nápisy a dryáčnicky nabízeli jako vlastní universální prostředek. Mnozí připravovali své výrobky z jedovatých látek a prodávali ten jed jako lék. Když naši poutníci vyšli ven, byli svědky zuřivých polemik. Pokus královny Moudrosti o smír ztroskotal a učenci se vrátili k svým hádkám.

Od ALB - včetně ALE

1. června 2015 v 19:21 | LoV. |  Mystéria
Patří k datumu: 28.10.2011 v 20:57 za AKK-ALA

ALBERTUS MAGNUS - německý mnich (1193-1280), doktor universalis, zasvěcenec, astrolog, alchymista, representant magie, považovaný za čaroděje, ale později papežem za blahoslaveného prohlášený. Původně protivník alchymie, přesvědčil se o její pravosti. Z jeho alchymistických spisů nejdůležitější "Libellus de Alchymia". Z magických knih "De secretis mulierum", "De virtutibus herbarum, lapidum et animalum". Z astrologických nejslavnější _Speculum astronomiae" (Zrcadlo astronomie), kde nazývá astrologii vědou vznešenou. Soubor jeho spisů "Opera omnia" vydán byl roku 1651 ve 21 foliantech. Jeho žákem byl Tomáš Akvinský.

ALBIGENŠTÍ - manichaeistická sekta (viz Manichaeismus). Rozšířená v jižní Francii ve XII. st. Nazývána podle města Alby (hlav. město franc. depart. tarnského) Albigenskými. Sekta byla prohlášená za kacířskou. V krutých válkách počavších se v r. 1209. byla vyhubena. Křižáci, vyslaní proti těmto odpůrcům katolické církve, dopouštěli se neobyčejných ukrutností. Tak při dobytí města Beziers pobili veškeré obyvatelstvo v počtu 20.000 lidí, nečiníce rozdílu mezi katolíky a nekatolíky. Je znám výrok papežského legáta Amalricha: "Usmrťte všechno, však Pán Bůh své lidi pozná!"

ALBUBATER - vynikající arabský astrolog okolo r. 500.

ALEF - prvá hláska hebrejské abecedy (viz Abeceda). Odpovídá číslici 1, je symbol člověk. Původu semitského. V češtině Alef značí Býka, což je zevní já, které nutno potřít. Značí tudíž Alef i žáka mystiky, jinde opět adepta. V Alef je zahrnut nejen starý Adam ale i vzkříšený Kristus.

ALEKTRYOMANCIE - (kohoutí věštba), oblíbený způsob opatřování si věštby, hojně rozšířený u starých Řeků a Římanů, buď z kokrhání kohoutů, ale častěji ze zobání zrn. V písku se narýsoval kruh a ten se rozdělil na 24 dílů, z nichž na každý se namalovalo jedno písmeno a k němu položilo obilní zrnko. Do středu byl postaven věštecký kohout a sledován jeho postup sbírání zrnek. Podle toho, jak byla postupně sezobávána, byla sestavována slova věštby.

ALEUROMANCE - (z řec. aleuron je pšeničná mouka) starořecký způsob věštění podle mouky. Apollón jako patron této věštby měl přívlastek Aleuromantis.

Záhady českého a slovenského jazyka

1. června 2015 v 13:32 | LoV. |  Záhady češtiny
Když mluvíme, je zjevné, že se musím tu a tam zamyslet, co tím "básník", když hovoří vlastně myslí. Na počátku jeho myšlenky obvykle předvídám zbytek, ale někdy ne. Čekám, co z toho vyleze. U psaného textu však má čeština lepší schopnost, vždy rozumíme. Foneticky ne.
Náš jazyk je velmi složitý a pro špiona dost ošemetný, vždyť i rodilý Čech má co dělat - někdy, aby se domluvil. Aby nenastal zbytečný konflikt, nepochopení apod.

Labyrint světa a ráj srdce

26. května 2015 v 2:04 | LoV. |  Mystika


JAN AMOS KOMENSKÝ


to jest:

SVĚTLÉ VYMALOVÁNÍ,

kterak v tom světě a věcech jeho

všechněch nic není než matení

a motání, kolotání a lo-

potování, mámení a

šalba, bída a tesk-

nost, a naposledy omrzení všeho

a zoufání; ale kdož

doma, v srdci svém sedě,

a jediným Pánem Bohem se

uzavírá, ten sám k pravému a plné-

mu mysli upokojení a radosti že přichází.


Pozn.: kde není kvůli srozumitelnosti potřeba, nebudu text Komenského měnit a nechám ho v líbivé staročeštině. Doufám, že i mnohým hledajícím přinese mír v duši a mír do života. Opis je věrný dle knihy vydané nakladatelstvím Kalich - Praha r. 1948.

(myšlenky si nepřivlastňujeme, předáváme dále, aby co nejvíce lidí se dostalo konečně k vzácným a dlouho utajovaným mystickým dílům!)


Eccles 1.14.

Viděl jsem všecky skutky,

kteréž se dějí pod sluncem, a aj. všecko

jest marnost a trápení ducha.


I, liber, in lucem, rigidi secure Catonis,

I labyrinthaeis currere docte viis.

Cumque viis, dic: Optime lector!

Ex me supremum non nisi disce bonum.


M.Gerorg.Colsinius.

Barvy skupina 6. - pokračování

17. června 2013 v 16:55 | LoV. |  Esoterika
Rezavá?
Je to červená a hnědá (ta je také složená) a nese jejich témata. Tedy ze škály základních barev se namíchá jako žlutá a červená (přidá se černá).
Jak dojde k negaci?
Buď je barva hodně slabá ve vašem projevu. Pak se to jeví tak, že ji není vidět (Vás také není "vidět") a vy ustupujete ve svém jednání.
Anebo jde o kompenzační chování. Je Vás "vidět" příliš. V tomto případě tlačíme a nutíme druhé do něčeho.
V obou případech jde o to, ustát si svůj střed.

APA - API

20. května 2013 v 14:42 | LoV. |  Mystéria

APANA (skrt.) jógický cvik dechový (vdechnutí), viz heslo Vayu.

APAP - (eg.) had v egypt. podsvětí, citovaný často v "knize mrtvých". Je to Tyfon, bůh Seth (viz tam), který zavraždil Osirise. Vtělil se v Apapa, maje v úmyslu usmrtit i jeho syna Hora. Horus ho přemohl. Jeho vítězství je obdobní s vítězstvím sv.Jiří nad drakem. Apap je zván také polykačem duší.

APARIGRAHA - (skrt.) jógická vlastnost, nepřijímat dary ani v nouzi, poněvadž darem je člověk vázám k vděčnosti. Je připoután a ztrácí volnost.

APATHIE - (řec.) lhostejnost, nevšímavost. U stoiků je apatie od vášní oproštěn duševní stav, nutná podmínka k dobru. Podle Filona je apatie nejčistší cestou ke štěstí. Dlužno ovšem odlišit tuto apatii od apatie patologické chorobné.

APIS - (eg.) též Hapi-ankh, "žijící zemřelý", Osiris vtělený v posvátného býka a v něm uctívaný. Tak asi jako u křesťanů beránek, symbol Ježíše Krista, je Apis symbolem Osirisovým. Jeho kult byl umístěn v městě Memfidě v chrámu boha Ptaha. Býk musel být černý, což znamenalo černou půdu nilskou. Musel mít na čele bílý kosočtverec, což značilo oplodnění krávy paprskem slunce a bylo znamením božího vtělení /inkarnace/ a jeho vše oplodňující síly. Další znaky: na zádech bílý odznak, podobný sokolu nebo orlu. Pod jazykem zauzleninu podobnou skarabeu (odznaku zvou vzkříšení), na ocase dvojbarevné žíně. Apis býval zobrazován se slunečním kotoučem mezi rohy. Když dosáhl Apis věku 28 let, v kterém byl Osiris Sethem zavražděn, byl i on za okázalých ceremonií utracen. Mrtvoly Apisů byly balzamovány a ukládány v serapeu.

ANU - API

5. února 2013 v 1:19 | LoV. |  Mystéria

ANU - (skrt.) atom, přívlastek Bráhmův, který je právě tak atomem jako nekonečným vesmírem.

ANU - nejvyšší božstvo chaldejsko-asyrské, "Král andělů a duchů, vládce města Erechu". "Bůh nebe a podsvětí". Jeho symbolem byla hvězda a kříž maltézské formy. Synem Anuovým byl Vil-han, bůh ohně. Anu nazýván je též Belem.

ANUBHAVA - (skrt.) zkušenost.

ANUBIS - bratr egyptského boha Osirise. Průvodce mrtvých do podsvětí před Osirisův soud. Zpodobňován proto jako věrný průvodce s lidským tělem a psí hlavou.

ANUPADAKA - (skrt.) "bez formy, bez rodičů". Název pro některé bohy, kteří neměli předků, ale také název druhé světové úrovně.

ANUKET - (eg.) bohyně krajiny nilských kataraktů = vodopádů.

Další články


Kam dál